Kniha Paranorma! Art od Selfish Platinum zdarma ke stažení!

Najdete ji na webu ctenizdarma.cz v sekci "Knihy". K dispozici jsou formáty PDF, epub a mobi.
Sledujte mě na DeviantArt.

January 2018

Já (t)a figurína

21. january 2018 at 23:13 | Selfish Platinum |  Selfish Platinum - literární tvorba
Já (t)a figurína
(sci-fi povídka)

Asi jako každý teenager jsem měl mnoho problémů, akorát mi připadalo, že jich mám ještě víc než ostatní. Problémy ve škole, problémy s rodiči, problémy s kamarády, zkrátka problémy všude! Ten osudný večer už jsem toho ale měl dost. Ten den totiž navíc patřil k nejhorším v mém životě: rozešla se se mnou moje holka s tím, že si našla někoho lepšího, ve škole jsem dostal kuli z matyky a z chemie, načež jsem se neuvěřitelně pohádal s rodiči a dostal měsíčního zaracha. Už jsem takhle dál nemoh žít. Ležel jsem v pološeru na posteli, slzy mi stékaly po tváři, slyšel jsem dole svého otce, jak křičí na matku, co jsem to za nevychovanýho "spratka." Bál jsem se, tak strašně jsem se bál, co přijde... Připadal jsem si, že právě tohle je konec. Ležel jsem a nemoh se strachy skoro ani pohnout.

Mé myšlenky se zatoulaly k mé obvyklé cestě do školy: projít okolo divadla a kina, následně se vydat tou dlouhou ulicí, na jejímž konci... To je ono! Ta drahá prodejna s oblečením! Vzpomínal jsem na tu figurínu pohledného mládence za výlohou. Kolikrát jsem již chodil okolo a záviděl mu jeho dokonalou postavu, jeho blankytně modré oči, černé vlasy elegantně spadající na jeho ramena a hlavně jeho klid. Ach jo, kdybych tak aspoň na chvíli mohl být ním, vzpřímeně stát ve výloze, pozorovat pouliční život a přitom sám mít klid. Prosím, prosíííííím!

Ta touha mě trochu uklidnila z předchozího rozrušení a nakonec se mi podařilo usnout, když náhle... S trhnutím jsem se probudil. Jako bych tušil něčí upřený pohled. Otevřel jsem oči a zjistil jsem, že už je venku světlo. U mé postele někdo stál. Zaostřil jsem zrak a k velkému překvapení jsem zjistil, že tam stojí on-figurína, jemuž tak závidím. Upřeně se díval a ani se nepohnul. Naháněl mi strach. Rozhod jsem se zdrhnout, ale nešlo to. Chtěl jsem křičet o pomoc a nešlo to! Já se tam bojím! Sakra, já se tak bojim!

Teď jsem otevřel oči doopravdy. Čekalo mě velké překvapení... Nejprve jsem nerozeznal nic jiného než mlžný opar. Pak už jsem začal rozeznávat chodník, protější budovy a nakonec dva kolemjdoucí. Cítil jsem ze sebe pach umělé hmoty. Nacházel jsem se ve výloze a byl jsem tou figurínou...

I když už bylo jaro, rána ještě byla hodně chladná. Viděl jsem několik kolemjdoucích choulících se do bund a šál. Po nich začali chodit do školy studenti, mnoho z nich jsem znal. Ke svému překvapení jsem v jednom hloučku spatřil i sám sebe. A ani se na mě nepodíval, hajzl. No, hlavně, že mám konečně klid.

Ulice se po chvíli skoro vyprázdnily a já se začínal nudit. Připadalo mi to skoro jako celý rok, než slunce vystoupilo na oblohu a lidé se rozcházeli na oběd. Říkal jsem si, že je to stejnak jenom na pár dní, on-figurína za mě vyřeší všechny problémy a já se pak znovu vrátím do svého těla a budu šťastný.

Bum!!!!!!!!!!!! Zatočila se mi hlava. Ocit jsem se tváří na skle. Bolest jsem necítil. Z ulice jsem uslyšel ten řezavý dívčí smích, který vždy dokáže člověka udělat úplně bezmocného a na dně: "Hahá, to se povedlo!". "Dobře mu tak, stejně byl moc slizkej." Cože?! Copak nejsem tím krásným mládencem-figurínou? Co tím sakra myslela, že jsem slizkej???

Aby toho ten den nebylo málo, uviděl jsem sám sebe na cestě ze školy. Teď už si mě konečně všimnul a s lhostejným až arogantním výrazem mi přinesl ukázat nějaký papír. Bohužel jsem nerozpoznal, co je na něm napsáno.

Konečně se venku setmělo a začal večer. Obchod zavíral a přišla do něho uklízečka. Ve skle jsem teď uviděl svůj odraz. Zjistil jsem, že mám odřený nos. Stejnak už jsem si tak hezký nepřipadal.

Druhý den se nic moc zajímavého nestalo, akorát se mi zdál ještě tisíckrát delší než ten první. Třetí den se toho však stalo až příliš: viděl jsem "sebe", jak jdu s lidmi se kterými bych se nikdy nechtěl kamarádit. Už jsem nepozoroval ten zatrápený výraz, nýbrž pohled plný arogance a nafoukanosti. Ne, takhle jsem to sakra nechtěl! Co si jen teď ostatní o mě pomyslí? Uviděl jsem také svou bývalou holku, slyšel jsem jí, jak si povídá s její kamarádkou o tom, že by se ke mě ráda vrátila. Zrovna když šly přímo okolo výlohy, přišla prodavačka a začla mi svlékat tu hezkou bundu. Pod ní jsem vytušil nějakou nevkusnou vyšisovanou košili. I když jsem žádné doteky necítil, hnusilo se mi, jak se ke mě prodavačka hrubě chová. Měl jsem vztek, cítil jsem se úplně bezmocný a chtělo se mi brečet. Aby toho nebylo málo, ta prodavačka si povšimla mého odřeného nosu a šla o tom říct šéfovi. Slyšel jsem jeho vzdálenou odpověď, že prý zítra mu má přijít objednávka nových figurín. Oni mě chtěli nahradit!!!

Přesně jako tenkrát jsem i teď úpěnlivě zatoužil být někým jiným - být zase sám sebou. Ale nešlo to. Proč? Sakra, proč to nejde??? Proč nemůžu být zase já??? Jako by mi v "návratu" něco bránilo...

Druhý den pro mě přišli, rozložili mě na kousky a vyhodili.