Kniha Paranorma! Art od Selfish Platinum zdarma ke stažení!

Kniha Osude, jsem vinen od Selfish Platinum zdarma ke stažení!

Najdete je na webu ctenizdarma.cz v sekci "Knihy". K dispozici jsou formáty PDF, epub a mobi.

October 2016

Selfish Platinum freestylin'!!!

22. october 2016 at 17:38 | Selfish Platinum |  Selfish Platinum




Lil Wayne a jeho Gone 'Til November

21. october 2016 at 16:38 | Selfish Platinum |  Selfish Platinum doporučuje
Světoznámý rapper Lil Wayne minulý týden konečně oficiálně vydal svou knihu o pobytu na Rikers Island!

Podle dostupných informací v ní rapper popisuje svůj pobyt ve vězení, ve kterém se ocitl na několik měsíců. A přestože to musel být dost traumatizující zážitek, Lil Wayne si i v té době dokázal zachovat zdravý rozum. Navíc také spustil internetovou stránku Weezy Thanx You, díky které udržoval kontakt s fanoušky. A také těsně před nástupem na Rikers Island dotočil spoustu videoklipů a udělal hodně práce. Myslím si, že díky jeho cílevědomosti by mohl být vzorem pro každého z nás.

Moc se těším, až jednou budu mít příležitost si jeho knihu přečíst. Už aby to bylo!

ARTificial - Kapitola VII

17. october 2016 at 10:53 | Selfish Platinum |  Selfish Platinum - literární tvorba
Varování: Tento příběh je čistě fiktivní. Postavy, události a místa z tohoto příběhu se nevztahují k žádným skutečným osobám, místům či dění.


Kapitola VII - Začátek konce

Joel ani nevěděl, jak, a už byl zase ve škole. Všechno ho bolelo a mozek měl zatemněný, ale musel tam být. Zářivá světla ve vstupní hale Joela dráždila a v krku mu narůstal nepříjemný pocit, že bude opět zvracet. Joel se trochu tápavě odebral na záchod. Tak se poprvé pořádně prohlédl v zrcadle... Neměl jen tetování, ale i drobný piercing ve rtu!

"Au," vydal ze sebe, když se snažil šperk sám odstranit. Nešlo to. Joel byl zabrán do své situace, že si zpočátku ani neuvědomoval, že uvnitř, v jedné z kabinek někdo zřejmě je...

Joela probraly ze soustředění potlačované vzlyky. Kdosi, schovaný v jedné z kabinek, se trápil, ale zjevně nechtěl, aby o jeho stavu věděl svět. Joel se opatrně zaposlouchal a vzlyky toho neznámého uměle ustaly.
"Haló," pronesl opatrně Joel. Ticho. Joelovi se začínalo zdát, že se předtím přeslechl. Zkusil opatrně vzít za kliku jedné z kabinek a zjistil, že je zamčená.
"Haló," řekl znovu, ale neobdržel žádnou odpověď. V kabince se kdosi pouze nervózně zavrtěl. Joel se vzdálil, znovu se na sebe zběžně podíval do zrcadla a s potlačovaným vztekem na sebe a celý svět chtěl odejít, když v tom...

"Joeli?" Z kabinky se ozval tichý hlas. Joel ztuhnul a nebyl schopen slova.
"Joeli?... Jsi to ty???... Já..."
"K-kdo to je?"
Ten kdosi v kabince se nahlas rozbrečel. Joel ho stále nepoznával. Znovu opartně vzal za kliku, ale dveře byly stále zamčené. Joel chvíli mlčky poslouchal, ale pak se dal znovu pomalu na ústup.

Cvak!
Zámek dveří kabinky náhle povolil. Joel udělal pár kroků zpět a opatrně dveře kabinky otevřel. I přesto, že sám měl obrovské trápení, chtěl tomu nešťastnému klukovi uvnitř pomoct. Ano, opravdu chtěl, jen kdyby to nebyl...

Devon! Joel letmým pohledem zahlédl část Devonových vlasů.
"Joeli, počkej..." vzlykal ten nešťastník. Joel zaváhal. Vyčkával. Nechtěl Devonovi dělat radost, obzvláště ne ve svém bezútěšném stavu, který mu sám Devon způsobil. To Joel vlastně potřeboval pomoct, ne Devon, vždyť...

Joel udělal pár kroků zpět ke kabince. Uviděl Devona s obličejem v dlaních. Devon pak vzhlédl a rukama bezděky odkryl tu spoušť - i on byl čerstvě potetovaný, a to hodně!

"Joeli, co jsme to udělali??!! spustil bezradně Devon, "k čemu's mě to donutil???!!!"
Joel nevěřil svým vlastním uším. Sám zlý Devon, který v sobě neměl ani kousek dobra a soucitu s ostatními, ho teď bezostyšně obviňuje z něčeho, co by Joel sám neudělal. Ano, byli předtím sice opilí, ale tohle bylo něco jiného...

V Joelovi se náhle probudila zuřivost.
"TY BLBE, JAK SE OPOVAŽUJEŠ MĚ Z NĚČEHO TAKOVÝHO OBVIŇOVAT!!! TO TYS MĚ K TOMU DONUTIL A JÁ ZA TO NEMŮŽU, ŽE JSEŠ TAKOVEJ VŮL, ŽE SIS..."

"ŠIKANA!!!" rozlehl se za Joelovými zády mohutný skřek. Kdosi ze spolužáků rychle vybíhal ze záchodů a slovo "šikana" se opakovaně dál rozléhalo poloprázdnou chodbou.

Joel ani nevěděl, jak, a už byl kýmsi dospělým tažen do ředitelny...
Ano, dělo se to znovu. Jako přes kopírák. Joel znovu selhal.

ARTificial - Kapitola VI

7. october 2016 at 17:50 | Selfish Platinum |  Selfish Platinum - literární tvorba
Varování: Tento příběh je čistě fiktivní. Postavy, události a místa z tohoto příběhu se nevztahují k žádným skutečným osobám, místům či dění.


Kapitola VI - Pohroma

Překvapený Joel se se silnou bolestí hlavy probudil kdesi v děsivém přítmí. Neměl ani tušení, kde je. V hlavě mu proudilo tisíce abstraktních myšlenek a on je stěží dával dohromady předchozí události.

"Devon," naskočilo mu, "to on..." Joel si nevzpomínal, co... Hlava se mu div že nerozkočila. Ve vzduchu ucítil nepříjemný předzvěstný závan vlastních zvratek a o chvilku později mu zapáchající tekutina začala stékat dolu po bradě. Dusil se. Dávil se. V křečích si klekl na kolena a rukou si poté bezděky letmo přejel po obličeji. Měl na něm něco tvrdého a náplast... spoustu náplastí...

"Tak komu zavoláme, mladíku!" drsný hlas patřil strážníkovi. Joel si začal uvědomovat, co se okolo něho děje a žaludek se mu stáhl do bolestivé křeče - byl na záchytce.
"Kolik je pánovi let?!"
Joel se musel přemoci, aby odpověděl. Dozvuk jeho hlasu zanikl v chrchlání doprovázeném lavinou nažloutlých zvratek.
"... D-dvacet jedn..."
"A to vám mám věřit?! Vždyť vypadáte na šestnáct! Navíc sebou nemáte žádné osobní věci ani doklady."

Joela bodlo v žaludku a oči mu náhle zvlhly. Nevěděl, co má dělat. Už jednou měl problémy, které vyústily až v jeho vyloučení ze základky, ale to, co měl prožít teď, se s tím nedalo v žádném případě srovnávat. Teď byl úplně v pasti. A navíc mu bylo tak nesnesitelně špatně... Joel toužil umřít...

V bolestných křečích se snažil strážníkovi odpovídat. Musel dýchnout. Pak slyšel, jak před budovu přijela záchranka a jakýsi doktor ho za pár okamžiků vyšetřoval... Pak nastala Joelova noční můra - dorazili rodiče!

"Cos to se sebou proved, ty blbečku!!!" Otec se rozkřičel, "cos to máš na obličejí??!! No snad sis ne-..."


Joel znovu otevřel oči a víčka ho pálily. Tentokrát byl doma... Nevěděl, kolik je hodin, a bál se vstát. Bál se potkat rodiče... Bude muset utéct!

Joel se na posteli prudce posadil a jeho hlava se opět ozvala v té nejsilnější intenzitě. Prudká bolest mu na chvíli zatemnila vědomí...

Do dveří pokoje prudce vrazil Joelův otec. Hodil před Joela na postel jakýsi papír a z rozzlobených očí mu sršely blesky.
"Účet za elektřinu! Jak si můžem dovolit ho platit, a zároveň sponzorovat ty tvoje věčný průsery. JÁ UŽ NEMŮŽU. JÁ UŽ PROSTĚ NEMŮŽU!!!
Joel si zakryl rukama čímsi polepený obličej a jeho otec pokračoval: "A jak to vypadáš??!! To sis musel tohle všechno udělat??!! Víš co, SE VŠÍM JE KONEC!!!

Otec za zebou práskl dveřmi a nechal Joela napospas výčitkám. Ten nevěděl, co s ním teď bude. Věděl ale, že už ho rodiče nechtějí - asi bude muset ukončit školu, najít si práci a odstěhovat se... Do očí Joelovi vstoupily opět slzy. Plakal studem za sebe. Plakal osaměním. Plakal beznadějí...

Potom opatrně vstal a šel si do zrcadla prohlédnout svůj obličej, který ho nemilosrdně pálil. A v zrcadle ho čekal šok!... Na obličeji byl čerstvě potetovaný!

ARTificial - Kapitola V

1. october 2016 at 13:02 | Selfish Platinum |  Selfish Platinum - literární tvorba
Varování: Tento příběh je čistě fiktivní. Postavy, události a místa z tohoto příběhu se nevztahují k žádným skutečným osobám, místům či dění.

První čtyři kapitoly najdete zde:


Kapitola V - Změna

Joel byl zaskočen tou pronikavou září světel. V kadeřnictví, kam právě téměř spontánně vstoupil, měl pocit, jako kdyby se všechny problémy světa rázem rozplynuly. Hrála tam uklidňující hudba, která v Joelovi navozovala pocity klidu a bezpečí. Vzduchem se rozlévala příjemná vůně kondicionérů. Bylo to tam útulné, luxusní a v zrcadlech okolo stěn se mu jeho vlastní odraz poměrně líbil. Joel se cítil jako v ráji.

Přivítala ho kadeřnice - mladá, sympatická slečna, která svým vzhledem nápadně připomínala anděla. Měla krásné, lesklé blonďaté vlasy, neuvěřitelně symetrický obličej a krásné modré oči, které však při bližším pohledu hrály všemi barvami. Joel se obával, aby se mu ta milá slečna za jeho troufalost, že se sebou chce něco radikálního udělat, nevysmála. Ale ona, naopak, s nacvičeným úsměvem Joela trpělivě vyslechla, ukázala mu pár vzorových střihů a barev, a nakonec se dala do tolik očekávané práce.

Za pár hodin, které Joelovy utekly jako voda, bylo hotovo. Nyní se prohlížel v zrcadle a nepoznával se. Ano, přesně takhle si to představoval, přesně takhle to chtěl mít. Bylo to originální a neotřelé. Takový účes neměl nikdo jiný na světě. Ale nebylo to příliš? Co mu na to řeknou spolužáci? Co rodiče?

Mladá kadeřnice mu podávala účet a kouzlo místa se náhle rozplynulo. Ta částka hrubě překračovala Joelovy plánované výdaje. Bude muset obětovat výhru z jedné soutěže. Jedinou peněžní výhru, kterou se mu kdy podařilo získat. To Joela hodně zamrzelo a uvědomil si, jak byl zaslepený. Znovu se zahleděl do zrcadla a už se sám sobě nelíbil. Ani trochu. Opět vstupoval do depresivní stísněnosti svého vlastního mozku.

U východu z kadeřnictví Joela čekal další šok. Stála tam skupinka mladých lidí - zřejmě studentů - kteří vypadali, že nemají zájem mu uhnout z cesty. Joel se mezi nimi úzkostlivě proplétal a vtom ho kdosi z nich bolestivě zatahal za vlasy. Joel se na něj bázlivě podíval. Byl to Devon!

"Cool," pronesl Joelův úhlavní nepřítel povýšenecky. Znělo to napůl posměšně. Joel se rychle dal na odchod, avšak Devon mu to nedovolil. Pevným stiskem ho chytil za pouto batohu, až chudák Joel upadnul na tvrdou zem. Devonovi příznivci se rozchechtali a Joela jejich výsměch bodal do srdce.

"Půjdeš s náma do hospody," rozkázal Devon. Joel by se na místě nejraději propadl. Nechtělo se mu. Po cestě šel asi dva metry za hlučnou skupinkou a měl chuť schovat se někam za roh a utéct. To ale nakonec neudělal. Cítil totiž, že by neměl šanci.

V hospodě si sedl ke kraji stolu, aby se nemusel tísnit s lidmi, které nezná. Nebo které možná nezná. Joel měl totiž jeden "handicap" - velmi těžko se mu pamatovaly tváře lidí, a proto by měl problém poznat i některé své vlastní spolužáky. Vlastně celá střední pro něho byla synonymem toho nahořklého a trpkého slova "Devon". Nic víc. Hlouček lidí v hospodě ale vypadal, že je složek převážně z Devonových internetových a mediálních příznivců.

Jakýsi sprostý kluk si po chvíli sedl vedle nešťastného Joela a zablokoval mu tak jedinou únikovou cestu od stolu pryč. Joel z něho neměl dobrý pocit a bál se ho. Seděl tam zaklíněný mezi naprosto cizími lidi a jeho tělem vibrovaly nepříjemné vlny nervozity a nejistoty. Po nějakém čase se místo vedle Joela uvolnilo, ale jen na vteřinku. Joel se zapotil a jeho brada mu začala bezděčně cukat. Na místo vedle Joela si se zlomyslným výrazem právě sedal samotný Devon!

'Teď nebo nikdy!' pomyslel si bleskově Joel. Jeho propočty však byly chybné. Na útěk už bylo příliš pozdě...