Novinka!/New! Máte rádi knihu Paranorma! Art? Až do 17. 1. máte jedinečnou příležitost navštívit výstavu její téma! Více informací zde:

Kniha Paranorma! Art od Selfish Platinum zdarma ke stažení!

Kniha Osude, jsem vinen? od Selfish Platinum zdarma ke stažení!


Ukázky z knihy Osude, jsem vinen od Selfish Platinum!

4. august 2016 at 10:34 | Selfish Platinum |  Selfish Platinum - literární tvorba
Mám pro vás všechny obrovské překvapení! Už je tomu asi tři roky, co mou snahou vznikl 320 stran dlouhý příběh (formátu A5), navíc s bohatými ilustracemi, který se dá považovat za plnohodnotnou knihu. Původně jsem ho měl v úmyslu oficiálně vydat, ale pak mě napadlo - proč vám ho všem nevěnovat zadarmo?

Kniha je totiž věnována jedné výjimečné osobě. Osobě, bez níž bych se asi dnes a tady cítil osamnělý a beznadějný. Ta osoba mi však dala naději, že se jednou ta nahoře opět shledáme...

I vy všichni ostatní jste jedineční, a proto i vám knihu věnuji. Je převážně určená pro teenagery, ale věřím, že se bude líbit vám všem, kteří na ni narazíte.

Knihu najdete ke stažení zdarma zde:

Ukázka č. 1:

"Ismaeeeeli!" zařval učitel a vypadal opravdu rozzlobeně. Lekl jsem se. Všichni se na mě dívali a já nic nechápal.
"Co se děje?"
"Byl by milostpán tak laskavý a prozradil mi výsledek toho příkladu, který jsme měli z minulého týdne za domácí úkol?"
"Eeeh..."
Úplně jsem na to zapomněl... Podíval jsem se na Didiera, a on mi naznačil, že toho ví stejně, a nebo dokonce míň než já. Sakra!
"Á, mistr neví..." učitel se postavil: "Dobře, má někdo nějaký nápad, jak ho potrestat?"
Nikdo se neopovážil nic říct, jenom Carl se ozval:
"Co kdybysme ho nechali po škole až do večera, aby si konečně našel čas na domácí úkoly?"
"Fakt? No to snad nemůžeš myslet vážně!" Didi se v rychlosti postavil a řval na Carla: "Ty chceš, aby tady zůstal až do večera, abys měl mezitím příležitost vojet jeho holku!!! Ale víš co? Jseš jenom..."
"Jdi za ředitelem! Okamžitě!... Řekl jsem HNED!!! Tohle chování ve třídě tady dál nebudu snášet!" Učitel se rozohnil na nejvyšší míru.
Didi se zhluboka nadechl a vydechl, a pak lhostejně, avšak s teatrálním bouchnutím dveří, opustil třídu.
"Tak tohle je už vrchol toho, co si někdo může dovolit!" řekl učitel, a potom pokračoval ve výuce, jako kdyby se bývalo nic nestalo:
"Otevřete si, prosím, učebnice na straně... 17. Tady máte..."
Připadalo mi až neuvěřitelné, jak rychle dokázal zapomenout na mě a ten zatracenej úkol. Ale konec konců i učitel je jenom člověk...

Ukázka č. 2:

... … Pak jsem ve snu viděl tu autonehodu - tu strašnou autonehodu se spoustou krve a hrůzostrašně zdeformovanými těly a obličeji našich nejbližších... pak se jedna z trosek auta náhle uvolnila, bez varování vylétla do vzduchu a zapíchla se mi bolestivě do srdce... potom jsem byl najedou uvězněn v černočerné tmě a bolestí se nemohl ani pohlout. Pak jsem uslyšel hlasy svědomí - bylo jich tisíce, některé výhružně šeptaly, jiné křičely a masakrovaly mi uší bubínky...
Po nekonečně útrapné chvíli ten sen konečně skončil a já si mohl tu chviličku ulevit a oddechnout, než mě znovu začaly neprodyšně obléhat temné deprese a výčitky svědomí.

Celé ráno jsem po probuzení zase jen nehybně ležel. Pak někdo zazvonil. Nebo se mi to zdálo. Přinutil jsem se z vypětí všech sil vstát. Došel jsem ke dveřím. Otevřel jsem je.

Trochu mě překvapilo, že tam opravdu někdo stál. Když už, čekal bych, že tam uvidím nějakého pracovně oblečeného úředníka, ale tenhle pán byl jiný. Měl na sobě béžové tričko a trochu potrhané kalhoty ve stejné barvě. Na hlavě měl nablonďato nabarvené středně dlouhé dredy svázané vzadu do gumičky. A co více, před pravým uchem měl vytetovaného štíra, tvář měl jen nedbale oholenou a celkově vypadal jako nějaký chuligán či drogově závislý. Zamyslel jsem se, kolik by mu asi tak mohlo být let - připadal mi přibližně stejně starý, jako byl můj táta. Pak jsem si uvědomil, že se mi to třeba jenom zdá, že tam vlastně nikdo není a já si ho pouze představuji. Po domě se totiž jinak rozléhalo až podezřele hluboké ticho. Slyšel jsem vůbec to zvonění?

"Jsem Evander, táta Alexe, Emmanova kamaráda z basketu," řekl mi, a jediné, co jsem byl v té chvíli mozkem schopen zachytit bylo, že se to týká Emmana. Můj mozek už si to zkrátka všechno v tu chvíli nedokázal dát do správných souvislostí. Jen si představte, že na vás zazvoní nějaký cizí chlápek a řekne vám: "Bla bla bla bla jméno, jméno, bla bla bla bla Emman." No, co byste si pomysleli???

Chvíli jsem nehybně stál s otevřenou pusou a nechápal, co po mě chce. Natáhl ke mě ruku, aby si potřásl tou mou. Zase mi to několik trapných okamžiků trvalo, než jsem byl vůbec schopný k němu přiblížil svou naprosto bezvládnou ruku. Ani jsem ho nestiskl - nedůvěřoval jsem mu.

"Alex mi o vás vyprávěl, co smutného se vám přihodilo, a tak jsem si říkal, že bych vám možná mohl nějak pomoct... Kdybyste samozřejmě chtěli."
"A-A-A-A-Alex?" zakoktal jsem, "j-j-j-já žádného Alexe neznám..." vymlouval jsem se.
"Emmanův spoluhráč z basketu," vysvětloval mi.
"A-a-a proč to říkal vám?" nechápal jsem.
"Jsem jeho táta," odpověděl mi. Musel se mnou evidentně mít svatou trpělivost.
"Moch bych jít dál?" zeptal se mě konečně.

Moje bezprostřední reakce byla, že jsem, aniž bych věděl proč, dveře před sebou ještě více přivřel. Nechtělo se mi toho dotěrného chlapa za žádnou cenu někam pouštět.
"Tak dobře, nevadí," zareagoval na mou nepřístupnost, "kdybyste si to rozmysleli a potřebovali s čímkoli pomoct, tady máte moji vyzitku, ať víte, kde mě můžete hledat."

Podával mi jakýsi papírek, který mi hned po chvilce vyklouzl z ruky a začal se zmýtat ve větru. Nevyvinul jsem sebemenší úsilí, abych ho zachytil. Ten cizí člověk po své neúspěšné snaze se mi jakkoli vhovořit vypadal docela zklamaně. Mě to bylo jedno. 'Stejně neví, jak se teď cítím...
"Tak se mějte hezky a ať to všechno nějak zvládnete," popřál mi, povzbudivě se na mě usmál a odcházel pryč.

"Počkejte!" uslyšel jsem svůj vlastní hlas. Ale já jsem to rozhodně neřekl. Zaskočilo mě to.
Zastavil se, otočil se a s úsměvem se ke mě vracel. Čím víc se přibližoval, tím víc mě bušilo srdce. Ale už jsem neměl na výběr, musel jsem ho pustit dál. Náhle jsem se zatřásl.
"To bude dobrý," řekl mi ten cizí člověk a pokoušel se mě pohladit po zádech. Já ucuknul. Bál jsem se ho.

Budeme teď ještě vůbec v bezpečí?

 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement