Kniha Paranorma! Art od Selfish Platinum zdarma ke stažení!

Kniha Osude, jsem vinen od Selfish Platinum zdarma ke stažení!

Najdete je na webu ctenizdarma.cz v sekci "Knihy". K dispozici jsou formáty PDF, epub a mobi.

August 2016

Paranorma! Art 2 - Kapitola VIII

30. august 2016 at 23:27 | Selfish Platinum |  Selfish Platinum - literární tvorba
Varování: Tento příběh je čistě fiktivní. Postavy, události a místa z tohoto příběhu se nevztahují k žádným skutečným osobám, místům či dění.


Kapitola VIII - Děsivé procitnutí

Richův mozek upadl do mrákot... Jeho mysl se zatemnila, a vzápěti prozářila střídavými a téměř nesmlyslnými výjevy a obrazy. Kdosi tam byl s ním. Někde, možná v jeho hlavě... Kdosi ho držel. Mluvil na něj. Rich ho nedokázal pořádně vnímat. Ten někdo se mu snažil něco naznačit, něco říct... Rich to chtěl slyšet, ale jeho ušní bubínky byly hluché. Naprosto hluché.
Najednou Rich pocítil, jak sám vstal. Fyzicky. Samovolně. Náměsíčným krokem se jeho tělo vydalo směrem kupředu. Ale chybět mu cit jako kontrola. Rich se pokoušel zastavit, avšak marně. Jeho tělo si dělalo, co chtělo. A někdo tam byl. Někdo tam s ním byl. Možná jich bylo víc. Něco na Riche někdo křičel, ale chyběl zvuk.

Rich si náhle uvědomil, že zřejmě sám brečí, ale bylo zvláštní, že vůbec necítil slzy. To, že mu skutečně slzy tečou, mu napovídal pouze slabý a nezřetelný pocit kdesi vzadu v jeho mozku. To místo, které jako jediné nemlčelo...

Rich zahlédl, jak ho kdosi bije. Bylo to jako hra světel a stínů, které ho v naprosté němotě obklopovaly. Kdosi s ním mlátil o stěnu, strkal ho a možná mu i vyhrožoval. Rich ale nebyl schopný reagovat. Byl naprostým vězněm se svém vlastním těle.
Náhle se mu zvukové vjemy na chvíli vrátily a Rich zaslechl jediné, dlouze protažené slovo, které vyslovil jeho vlastní, zděšený hlas.
"Slibuji..."
A pak vše naráz přestalo. Jeho mysl se opět zatemnila.

Série obrazů, kterou následně uviděl, nedávala smysl. CityGold, jak splachuje své falešné zlaté vlasy do záchodu, kdosi se snaží najít malý zlatý odštěpek čehosi v tunách temného prachu, měsíc na obloze, jak si nasazuje noční čepici, sedm zmatených oslů kteří zoufale hledají pohádkového dinosaura, aby jim pomohl koupit svět. Padesát tři sluncí a jedno antislunce, které se nesmí vrátit domů...

Rich se znovu probral a prohlédl. Stál na jakýchsi starých rozviklaných štaflích. Lekl se, ale jeho mozek naštěstí stále tělo neovládal. Uviděl sám sebe, jak ze dřevěné police nad ním vytahuje tlustou knihu... a jak i s tou tlustou knihou najednou padají vzduchem i ty další, a s nimi i dřevo z té police... Rich vidí, jak se sám také snáší vzduchem směrem dolu...

"... Pane Bože, vždyť my jsem ho zabili!" Richovi se vrátil sluch. Teatrální výkřik jednoho z těch cizinců nyní Richovi drásal nervy. Rich nechápal, co se děje. Je snad opravdu mrtvý? A kdo jsou ti cizí lidé? To oni ho ovládali?

Rich si vzpomněl na ten slib, který bez vlastní vůle vyslovil. Nedokázal si to vysvětlit. Byla to pouhá iluze jeho mozku, a nebo se opravdu k něčemu zavázal? Donutili ho k tomu mimozemšťané, nebo snad nějaké zlé síly? Nebude teď jedním z těch "dobrovolníků", kteří jim musí sloužit? Zcela ponořen ve svých úvahách Rich ucítil, že jeho tělo kamsi vláčí dvě siluety. Co s ním hodlají dělat?

Ta nejistota Riche ničila...

Ukázky z knihy Osude, jsem vinen od Selfish Platinum!

4. august 2016 at 10:34 | Selfish Platinum |  Selfish Platinum - literární tvorba
Mám pro vás všechny obrovské překvapení! Už je tomu asi tři roky, co mou snahou vznikl 320 stran dlouhý příběh (formátu A5), navíc s bohatými ilustracemi, který se dá považovat za plnohodnotnou knihu. Původně jsem ho měl v úmyslu oficiálně vydat, ale pak mě napadlo - proč vám ho všem nevěnovat zadarmo?

Kniha je totiž věnována jedné výjimečné osobě. Osobě, bez níž bych se asi dnes a tady cítil osamnělý a beznadějný. Ta osoba mi však dala naději, že se jednou ta nahoře opět shledáme...

I vy všichni ostatní jste jedineční, a proto i vám knihu věnuji. Je převážně určená pro teenagery, ale věřím, že se bude líbit vám všem, kteří na ni narazíte.

Knihu najdete ke stažení zdarma zde:

Ukázka č. 1:

"Ismaeeeeli!" zařval učitel a vypadal opravdu rozzlobeně. Lekl jsem se. Všichni se na mě dívali a já nic nechápal.
"Co se děje?"
"Byl by milostpán tak laskavý a prozradil mi výsledek toho příkladu, který jsme měli z minulého týdne za domácí úkol?"
"Eeeh..."
Úplně jsem na to zapomněl... Podíval jsem se na Didiera, a on mi naznačil, že toho ví stejně, a nebo dokonce míň než já. Sakra!
"Á, mistr neví..." učitel se postavil: "Dobře, má někdo nějaký nápad, jak ho potrestat?"
Nikdo se neopovážil nic říct, jenom Carl se ozval:
"Co kdybysme ho nechali po škole až do večera, aby si konečně našel čas na domácí úkoly?"
"Fakt? No to snad nemůžeš myslet vážně!" Didi se v rychlosti postavil a řval na Carla: "Ty chceš, aby tady zůstal až do večera, abys měl mezitím příležitost vojet jeho holku!!! Ale víš co? Jseš jenom..."
"Jdi za ředitelem! Okamžitě!... Řekl jsem HNED!!! Tohle chování ve třídě tady dál nebudu snášet!" Učitel se rozohnil na nejvyšší míru.
Didi se zhluboka nadechl a vydechl, a pak lhostejně, avšak s teatrálním bouchnutím dveří, opustil třídu.
"Tak tohle je už vrchol toho, co si někdo může dovolit!" řekl učitel, a potom pokračoval ve výuce, jako kdyby se bývalo nic nestalo:
"Otevřete si, prosím, učebnice na straně... 17. Tady máte..."
Připadalo mi až neuvěřitelné, jak rychle dokázal zapomenout na mě a ten zatracenej úkol. Ale konec konců i učitel je jenom člověk...

Ukázka č. 2:

... … Pak jsem ve snu viděl tu autonehodu - tu strašnou autonehodu se spoustou krve a hrůzostrašně zdeformovanými těly a obličeji našich nejbližších... pak se jedna z trosek auta náhle uvolnila, bez varování vylétla do vzduchu a zapíchla se mi bolestivě do srdce... potom jsem byl najedou uvězněn v černočerné tmě a bolestí se nemohl ani pohlout. Pak jsem uslyšel hlasy svědomí - bylo jich tisíce, některé výhružně šeptaly, jiné křičely a masakrovaly mi uší bubínky...
Po nekonečně útrapné chvíli ten sen konečně skončil a já si mohl tu chviličku ulevit a oddechnout, než mě znovu začaly neprodyšně obléhat temné deprese a výčitky svědomí.

Celé ráno jsem po probuzení zase jen nehybně ležel. Pak někdo zazvonil. Nebo se mi to zdálo. Přinutil jsem se z vypětí všech sil vstát. Došel jsem ke dveřím. Otevřel jsem je.

Trochu mě překvapilo, že tam opravdu někdo stál. Když už, čekal bych, že tam uvidím nějakého pracovně oblečeného úředníka, ale tenhle pán byl jiný. Měl na sobě béžové tričko a trochu potrhané kalhoty ve stejné barvě. Na hlavě měl nablonďato nabarvené středně dlouhé dredy svázané vzadu do gumičky. A co více, před pravým uchem měl vytetovaného štíra, tvář měl jen nedbale oholenou a celkově vypadal jako nějaký chuligán či drogově závislý. Zamyslel jsem se, kolik by mu asi tak mohlo být let - připadal mi přibližně stejně starý, jako byl můj táta. Pak jsem si uvědomil, že se mi to třeba jenom zdá, že tam vlastně nikdo není a já si ho pouze představuji. Po domě se totiž jinak rozléhalo až podezřele hluboké ticho. Slyšel jsem vůbec to zvonění?

"Jsem Evander, táta Alexe, Emmanova kamaráda z basketu," řekl mi, a jediné, co jsem byl v té chvíli mozkem schopen zachytit bylo, že se to týká Emmana. Můj mozek už si to zkrátka všechno v tu chvíli nedokázal dát do správných souvislostí. Jen si představte, že na vás zazvoní nějaký cizí chlápek a řekne vám: "Bla bla bla bla jméno, jméno, bla bla bla bla Emman." No, co byste si pomysleli???

Chvíli jsem nehybně stál s otevřenou pusou a nechápal, co po mě chce. Natáhl ke mě ruku, aby si potřásl tou mou. Zase mi to několik trapných okamžiků trvalo, než jsem byl vůbec schopný k němu přiblížil svou naprosto bezvládnou ruku. Ani jsem ho nestiskl - nedůvěřoval jsem mu.

"Alex mi o vás vyprávěl, co smutného se vám přihodilo, a tak jsem si říkal, že bych vám možná mohl nějak pomoct... Kdybyste samozřejmě chtěli."
"A-A-A-A-Alex?" zakoktal jsem, "j-j-j-já žádného Alexe neznám..." vymlouval jsem se.
"Emmanův spoluhráč z basketu," vysvětloval mi.
"A-a-a proč to říkal vám?" nechápal jsem.
"Jsem jeho táta," odpověděl mi. Musel se mnou evidentně mít svatou trpělivost.
"Moch bych jít dál?" zeptal se mě konečně.

Moje bezprostřední reakce byla, že jsem, aniž bych věděl proč, dveře před sebou ještě více přivřel. Nechtělo se mi toho dotěrného chlapa za žádnou cenu někam pouštět.
"Tak dobře, nevadí," zareagoval na mou nepřístupnost, "kdybyste si to rozmysleli a potřebovali s čímkoli pomoct, tady máte moji vyzitku, ať víte, kde mě můžete hledat."

Podával mi jakýsi papírek, který mi hned po chvilce vyklouzl z ruky a začal se zmýtat ve větru. Nevyvinul jsem sebemenší úsilí, abych ho zachytil. Ten cizí člověk po své neúspěšné snaze se mi jakkoli vhovořit vypadal docela zklamaně. Mě to bylo jedno. 'Stejně neví, jak se teď cítím...
"Tak se mějte hezky a ať to všechno nějak zvládnete," popřál mi, povzbudivě se na mě usmál a odcházel pryč.

"Počkejte!" uslyšel jsem svůj vlastní hlas. Ale já jsem to rozhodně neřekl. Zaskočilo mě to.
Zastavil se, otočil se a s úsměvem se ke mě vracel. Čím víc se přibližoval, tím víc mě bušilo srdce. Ale už jsem neměl na výběr, musel jsem ho pustit dál. Náhle jsem se zatřásl.
"To bude dobrý," řekl mi ten cizí člověk a pokoušel se mě pohladit po zádech. Já ucuknul. Bál jsem se ho.

Budeme teď ještě vůbec v bezpečí?


Malby od Selfish Platinum

2. august 2016 at 12:18 | Selfish Platinum |  Selfish Platinum