Novinka!/New! Máte rádi knihu Paranorma! Art? Až do 17. 1. máte jedinečnou příležitost navštívit výstavu její téma! Více informací zde:

Kniha Paranorma! Art od Selfish Platinum zdarma ke stažení!

Kniha Osude, jsem vinen? od Selfish Platinum zdarma ke stažení!


Zpověď: Jak jsem v životě kvůli rapu málem skončil na dně (true story)

28. february 2016 at 1:00 | Selfish Platinum |  Selfish Platinum
Začalo to mým přijetím na poměrně prestižní střední školu v zahraničí. Ano, paradoxně.
Nechtělo se mi tam. Na domácí střední škole jsem již byl zvyklý, bavilo mě to tam, měl jsem tam kamarády a zároveň jsem stíhal všechno se naučit a ještě si najít volný čas na další aktivity. Proč tedy něco měnit? Přijímací zkoušky do zahraničí jsem zkusil spíše z důvodu, abych okolí ukázal, že na to mám, ale rozhodně jsem tam neplánoval opravdu odjet...

Vzali mě. Chtěl jsem příležitost odmítnout, ale tlak okolí byl silnější. Nakonec jsem se ocitl daleko od domova, a navíc v rámci kolektivu, složeného z převážné části z holek, do kterého jsem absolutně nezapadal. Někteří spolužáci byli fajn, ale hodně lidí z "těch vybraných" mi nesedlo. Začali se mi posmívat, že jsou téměř všichni, včetně holek, postavou vyšší než já. Nejprve to byly takové ty nevinné narážky, ale jejich četnost mě nakonec dostala do mírných depresí a pochybností o sobě samém.

Vždy jsem rád poslouchal rap a měl jsem bezpočet oblíbených rapperů. Býval bych si nemohl vybrat, komu v rámci rapu fandím nejvíc, protože tvorba každého z nich byla něčím originální a zajímavá. Můj názor se však v té době vlivem okolností změnil.

'Lil' Wayne,' napadlo mě. Ten je také poměrně malý, ale lidé jeho výšku neřeší a mají ho rádi takového, jaký je. Navíc je zábavný, skvělý a dalo by se říct dokonalý... A bylo rozhodnuto! Začal jsem 24/7 fandit Waynovi a ostatní rappery jsem téměř přestal poslouchat. Už jsem si najednou nepřipadal sám, narážky na svou výšku jsem najednou začal brát spíše jako lichotku, začal jsem navštěvovat všechny možné hudební kroužky, abych se zdokonalil ve své vlastní hudební tvorbě, a byl jsem opět spokojený.

Netrvalo však dlouho a já se ocitl znovu v depresích. Personál školy na nás, cizince, občas začal být zlý a já tak musel čelit situacím, na které jsem absolutně nebyl zvyklý. Nikdo na mě dříve totiž nekřičel, natož pak ne autority, které musíte chtě nechtě poslechnout. Nechápal jsem to. Vždyť jsem byl slušný, snažil jsem se všem vyhovět a nedělal jsem nic špatného.

O to víc jsem začal sledovat Waynovu tvorbu, a vzhledem k tomu, že mám zřejmě jisté mírné autistické sklony, jsem dokázal poslouchat třeba jednu písničku stále a stále dokola. Ve škole jsem si připadal jako problémový vyvrhel společnosti, kterého nemá nikdo rád (což samozřejmě nebyla tak pravda), a o to víc jsem se začal ztotožňovat právě s Lil' Waynem.

A pak to přišlo! Najednou jsem si začal připadat slabý, ošklivý a neschopný. Začal jsem obdivovat Waynovu schopnost čelit bolesti tím, že má tolik tetování, a toužil jsem si dokázat, že i já jsem 'drsňák', kterého žádná bolest nerozhodí. Na tetování jsem sice nešel, ale začal jsem za každou nepříjemnou situaci ve škole sám sebe trestat. Situace se pak ještě více vyhrotila tím, když jsem byl personálem školy křivě osočen z něčeho, co jsem neudělal, a ve škole, a tím i v celém mém životě (protože tam škola vlastně představovala všechno a nebylo z toho úniku) jsem se ocitl opravdu v koncích všech sil.

Začal jsem až nezdravě imitovat Waynův styl - oblečení, styl, způsob chůze - a okolí místo toho, aby mě upozornilo, že se se mou něco děje, že je něco špatně, ze mě mělo tak akorát psinu. A já se tak čím dál více propadal do zajetí své vlastní představivosti. Bylo to až děsivé.

Nakonec všechno naštěstí dopadlo dobře. I když jsem se na krátkou dobu ocitl (aniž bych si toho byl pořádně vědom) ve spárech iracionality, přímo "za pět minut dvanáct" jsem si našel nové přátele, díky kterým jsem se ze všeho "vyhrabal". Naštěstí pro mě jsem za dobu svého poblouznění neudělal žádnou nerozumnost, takže vzpomínka na to období se na mě podepsala pouze ve formě pár neznatelných jizev. Tetování dodnes žádné nemám.

Právě tyto mé zkušenosti se staly jednou z inspirací pro mou literární tvorbu - knížku jménem Paranorma! Art, kterou po částech publikuji zde na blogu. Díky nim jsem do příběhu zasadil postavu Royce, který má sklony k sebeubližování, a zároveň se ocitá sám ve vysoce manipulativním prostředí, které nechápe. Příběh je sice trochu nadsazený, ale základní myšlenky zůstávají stejné.

Mimo jiné také sám hudebně tvořím, protože bych chtěl dokázat, že rap se obejde bez všch těch destruktivních věcí okolo.

Chcete mě podpořit?

Okomentujte moji tvorbu, dejte mi na YouTube palec nahoru nebo prostě šiřte tento článek nebo moji literární tvorbu dál.
Vaše podpora pro mě hodně znamená.

Pokud chcete, zkuste také něco vytvořit sami, pošlete mi odkaz a já Vaši tvorbu také rád podpořím.
Díky!


 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement