Novinka!/New! Máte rádi knihu Paranorma! Art? Až do 17. 1. máte jedinečnou příležitost navštívit výstavu její téma! Více informací zde:

Kniha Paranorma! Art od Selfish Platinum zdarma ke stažení!

Kniha Osude, jsem vinen? od Selfish Platinum zdarma ke stažení!


Stesk umělé inteligence (Sci-fi) - Kapitola II (ukázka)

29. january 2016 at 11:56 | Selfish Platinum |  Selfish Platinum - literární tvorba
Varování: Tento příběh je čistě fiktivní. Postavy, události a místa z tohoto příběhu se nevztahují k žádným skutečným osobám, místům či dění.

* Poznámka autora: Tento příběh jsem sepisoval asi tak před šesti lety ručně na papír, a bohužel jsem si opsal do počítače pouze první dvě kapitoly a zbytek jsem někde ztratil. Navíc se až zas tolik netýká tématu tohoto blogu - tedy hudby. Pokračování proto spíše nečekejte.
Pokud chcete číst jiný příběh, u kterého bude pravidelně vycházet pokračování, pak si přečtěte Paranorma! Art.

Kapitola II

Byl jsem černý kůň rodiny. Něco jako ojedinělý zmetek mezi dokonalými roboty - aspoň k tomu bych to s přesností přirovnal. Jenže my nejsme roboti. Jsme lidé, pouhé částečky celku s názvem lidstvo. Samotní lidé jsou slabí. Lidstvo má však sílu. Dalo vzniknout počítačům, robotům a všem těm "necitlivým příšerám", které nás teď obklopují. Od své přirozenosti nejsou lidé dokonalí, je v tom jistá krása, kterou si však lidstvo uvědomí, až když bude pozdě. Robotům klademe rámec přesnosti a ti ho zase například školským systémem kladou nám. Stroje se nesmí mýlit. Nezaměňujeme již lidstvo a lidi za stroje? Copak se já nemůžu mýlit? Ví se ještě, že chybovat je lidské, a nebo je to jen slovní hříčka beze smyslu?
Sestře se podařilo vystudovat pět ročníků, v šesťáku to vzdala. Vždy se toužila stát modelkou, což bylo snad jediné atraktivní povolání, které ještě pro lidi zbylo. Rodiče ji podporovali, protože ve vzdělání dosáhla jejich úrovně. Matka za svého mládí vystudovala 4 ročníky a otec dokonce 7. Oba tak získali přijatelnou práci se značně vysokým platem ve výpočetní technice. Sestra tedy byla miláčkem rodiny, byla hezká a chytrá po hezkých a chytrých rodičích. Já se svým pouze jedním vystudovaným ročníkem, zanedbaným vzhledem a starostmi zakaboněnou tváří jsem nemohl být nikde oblíben. Po x-tém opakování nezdařeného 2. ročníku jsem již byl tak znaven, že jsem se už na tu školu nadobro vykašlal. Nebyl jsem tenkrát sice ještě plnoletý, ale učit jsem se mohl přestat tak jako tak. Nikdo nepoznal, že se již vědomě učení nevěnuji a nad otevřenou knihou či elektronickými poznámkami jen tam bezcílně bloumám myšlenkami.

V den plnoletosti jsem školu záměrně opustil a tedy jsem byl z domu rodičů vykázán. Ocitl jsem se na ulici. Poprvé v životě jsem ucítil samotu. Se samotou se mi vracely bolestné vzpomínky na Freddy, samota mě tak tížila, že jsem měl pocit, jako kdyby mi znovu umřel někdo z blízkých. Vlastně jsem nikdy žádné blízké neměl. Až na Freddy, na tu milou utrápenou MOJI kočičku, ke které bych se teď možná ještě mohl přitulit, kdyby tady ještě byla...

Život venku byl bídný a čas jako by se zastavil. Přemýšlel jsem, zda jsem si dříve nežil lépe. Okusil jsem zimu, pocítil jsem skutečný hlad. Chudák Freddy, pomyslel jsem si častokrát, a čas jako by se při této vzpomínce zestonásobil a proměnil se v nesnesitelné křeče nejenom tělesné, ale i v křeče zlomeného srdce.
Začal jsem rozjímat nad životem, nad tím, co je správné a co špatné. Kradl jsem, protože mě nic jiného nezbývalo. Zkusil jsem jako pes.
Tři roky poté jsem získal práci. Prodával jsem paruky v jednom zapadlém krámku, kde na vzdělání prodavače nikdo nehleděl a pracovní sílu tam potřebovali ihned. Tento na první pohled zašpiněný krámek se mnou zašpiněným prodavačem moc lidí nepřilákal. Lidé se asi báli, abych na paruky nepřenesl vši. Přesto se našli tací dobrodinci, kteří tam zavítali a mne takto vytáhli z bryndy. Po poctivě odpracovaném, ale hrozně dlouhém čase jsem si byl schopen pořídit bydlení, a potom šlo všechno rázem jednodušeji. Začal jsem o sebe víc dbát, každý den jsem se sprchoval a čistil si zbylé zdravé zuby. Krámek jsem každý den čistil - mysl jsem okna a vitrýny, denně jsem tam zametal a jednou do týdne jsem podlahu umyl.
Zákazníků přibylo, paruky byly totiž prestižní záležitost. Každý robot mající lidskou podobu paruku potřeboval.

Tito roboti pracovali hlavně v módním návrhářství, dále skládali a provozovali hudbu a zabývali se dalším uměním. Byl jim dán "cit" pro kombinaci barev a tónů. Byli to nejdokonalejší roboti, kteří existovali. V módě bylo oblečení, které navrhovali roboti. Lidé, kteří si potrpěli na módní výstřelky, si chodili oblečení nakupovat jedině k těmto "zrůdám". Za poměrně vysoký úplatek tam získali oblečení ve stylu, který se jim zamlouval, v barvách, které k nim ladily a ve střihu, který jim přesně padl.
Já jsem si na tohle nepotrpěl. Popravdě, nesnášel jsem tuto umělou lidskost, která byla cítit z "výrobků" těchto "citově založených příšer". Můj pohled na toto téma se však měl již brzy změnit...
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement