Novinka!/New! Máte rádi knihu Paranorma! Art? Až do 17. 1. máte jedinečnou příležitost navštívit výstavu její téma! Více informací zde:

Kniha Paranorma! Art od Selfish Platinum zdarma ke stažení!

Kniha Osude, jsem vinen? od Selfish Platinum zdarma ke stažení!


Stesk umělé inteligence (Sci-fi) - Kapitola I (ukázka)

28. january 2016 at 22:51 | Selfish Platinum |  Selfish Platinum - literární tvorba
Varování: Tento příběh je čistěfiktivní. Postavy, události a místa z tohoto příběhu se nevztahují k žádným skutečným osobám, místům či dění.

* Poznámka autora: Tento příběh jsem sepisoval asi tak před šesti lety ručně na papír, a bohužel jsem si opsal do počítače pouze první dvě kapitoly a zbytek jsem někde ztratil. Navíc se až zas tolik netýká tématu tohoto blogu - tedy hudby. Pokračování proto spíše nečekejte.
Pokud chcete číst jiný příběh, u kterého bude pravidelně vycházet pokračování, pak si přečtěte Paranorma! Art.

Kapitola I

Psal se rok XXY. Bylo to v době, kdy se již roky přestaly číslovat, ale začaly se jim dávat názvy systematické. Proč se tomu tak stalo, vám nepovím. Možná, že jsem se to mohl naučit ve škole, já jsem však nikdy nechtěl dávat pozor. Ve škole nás tenkrát učily počítače. Kontrolovaly docházku, dávaly výklad s názornými ukázkami a zadávali nám nekompromisní testy, ve kterých již chyběl lidský faktor. Dokončit školu se tedy podařilo jen pár vyvoleným. Ostatní stále opakovali některý z ročníků, dokud nedosáhli plnoletosti, kdy se většina lidí, co znám, dobrovolně vzdala možnosti školu dále navštěvovat. Mně se podařilo 1. ročník zvládnout za pět let, což ještě nebylo tak špatné, dále to však bylo horší a celý zbytek dětství jsem se již pouze "plácal" ve 2. ročníku, neschopen napsat jediný test na "dostatečnou". Byly to opravdu zlé roky. Doma mě sekýrovali, nemohl jsem již chodit hrát rugby, nemohl jsem se bavit, a nakonec jsem ztratil chuť do života. V té době jsem si dal slib, že se úplně "vyseru" na všechny ty počítače, roboty a stroje, neschopné žádného citu.

Ani já už jsem žádného citu nebyl schopen. Mýval jsem kočku jménem Freddy, našeho domácího mazlíčka, ale nevážil jsem si jí. Před očima mi postupně vyhubla a opelíchala, tenkrát jsem však nevěděl, jak mě později tato vzpomínka bude rvát srdce z hrudi, jak mi při ní pokanou z očí bolestné slzy, jak se jednou změním a budu toho tak moc litovat, že mi již nezbyde mnoho zdravého rozumu a racionálního uvažování. Freddy nakonec zemřela, stalo se tak za jedné temné noci, kterou osvětlovaly jedině strašidelné blesky, a dunivé hromy snášely na všechny úzkostlivou náladu. Tenkrát mi bylo asi šestnáct nebo sedmnáct let, sám už přesně nevím. Vyčerpaný a vynervovaný z nesnesitelných požadavků umělé školy a z křiku a zloby rodičů i starší sestry, jsem šel spát. Častokrát mě přepadával vztek a házel jsem studijními podklady po Freddy - chudák, měla se kvůli mě daleko hůře, než já.

Jednou, bylo to asi dva dny před tou hrůzostrašnou nocí, jsem se tak rozčílil, že jsem po Freddy hodil vší silou rugbyovým míčem. Muselo ji to dost bolet, a já jako bych tu bolest na chvíli zacítil s ní. Ten kočičí výkřik bolesti a naprosté bezmocnosti jako by mi pomohl vybavit nějakou skrytou a dávno zapomenutou vzpomínku uvnitř mého nitra. Bylo to snad poprvé v životě, co jsem zacítil tu divnou úzkostnou směsici strachu, napětí, bázně, bezmocnosti, soucitu, strasti a bolesti.

Ale teď se zase vraťme o oné noci. Řádila opravdu děsivá bouře, bouře, ze které se mi ježily vlasy na hlavě, dokonce jsem i skoro přesvědčený o tom, že se mi v tu chvíli mé husté vlasy na chvíli narovnaly. V tu noc Freddy umírala. Já to cítil, cítil jsem to až do morku kostí, šla mi z toho husí kůže po zádech. Vždy jsem odsuzoval rodiče, že jsou snad největšími trapiči na světě, ale nyní jsem si uvědomil, že to trápení snad největší, které přesahuje rámec vší krutosti světa, ten nejhorší čin, co jsem kdy mohl spáchat, že ten mám na svědomí já, já a jedině já. Ty kočičí bolestivé stesky jako by se náhle staly lidskými vzlyky, kočičí bolest jako by se stala mou bolestí, bolestí tak ukrutnou, která přesahovala všechno lidské chápání, bolestí, jež mně udolávala jak krvelačná šelma ukusující sousto po soustu maso své živé bezbranné oběti. Poprvé jsem ucítil smrt. Ano, smrt, tu nevítanou návštěvu, prahnoucí po našich životech, smrt se svým smrdutým dechem, jež nám bere všechno, co jsme kdy měli rádi, jež svým obětem přináší vykoupení z nelítostné životné cesty plné utrpení. Tato noc mi dala dar pochopení. Až do dnes mívám děsivé sny, kde Freddy křičí lidským hlasem: "Charlesi, cos mi to udělal! Charlesi! CHARLESI!" Její hlas postupně zesílí natolik, že už zní spíše jako zvuk startující motorky, dále se zvuk přemění na mnohonásobně zesílený tlukot srdce a šelest krve v tepnách. Po tomtu hrůzném snu se pokaždé probudím se silnou migrénou a uvědomuji si, že mi tohle trápení navíc právem patří.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement