Kniha Paranorma! Art od Selfish Platinum zdarma ke stažení!

Kniha Osude, jsem vinen od Selfish Platinum zdarma ke stažení!

Najdete je na webu ctenizdarma.cz v sekci "Knihy". K dispozici jsou formáty PDF, epub a mobi.

Divná střední (ukázka)

27. january 2016 at 17:52 | Selfish Platinum |  Selfish Platinum - literární tvorba
Varování: Tento příběh je čistě fiktivní. Postavy, události a místa z tohoto příběhu se nevztahují k žádným skutečným osobám, místům či dění.

* Poznámka autora: Tento příběh jsem sepisoval již před delší dobou, a plánuji se k němu vrátit pouze až vyjdou všechny kapitoly příběhu s názvem Paranorma! Art. Pokračování proto v nejbližší době nečekejte.

Úvod

"Vždy jsem věděl, kým jsem, ale nikdy bych nevěřil, kým se mohu stát."

Jmenuji se Cory, jsem studentem třetího ročníku střední školy a je mi 18 let. Tento rok se mi daří - školou procházím poměrně úspěšně, dokonce jsem vyhrál školní fotografickou soutěž, a to nefotím, jinak mám spoustu koníčků, kterým se mohu věnovat, a hlavně nejlepšího kámoše Rogera.
Roger je celkově zvláštní kluk... je poměrně vysoký a hubený, na rukou má drsňácké tetování a pozor - nosí barevné oční čočky. Modré. Docela mazec.
Já zase ujíždím na náramcích. Miluji všechny ty látkové barevné, a na rukou jich nosím asi miliony... no dobře, přeháním, tak tisíce... ne, vážně tak deset na každé ruce jich opravdu mám. Spolužáci mi za to občas přezdívají "náčelník", což nesnáším.
S Rogerem se často po škole scházíme, díváme se na klipy, nebo jenom na blbneme, a děláme, co nás napadne. Nikdy bych netušil, že tohle kamarádství zanedlouho skončí...

Kapitola I - Hluboké zklamání
Ten den jsem měl smůlu. Už od rána mi bylo divně, točila se mi hlava, a přemýšlel jsem, zda se nevykašlat na školu. Když se pro mě Roger stavil, nakonec jsem šel.
Ve škole byla ten den nějaké divná atmosféra. Vytáhl jsem sešit a začal se učit pro případ, že přijde nějaký přepadový test, protože pokud mám byť jen sebemenší tušení zkázy, nechci nic nechat náhodě.

Test nepřišel. Místo něco přišel pan učitel s něčím novým. Sorry. S někým novým.
"Třído, dnes se mnou přišel váš nový spolužák Leo. Chovejte se k němu hezky, aby..." bla bla bla... dál už to určitě znáte.
Byl jsem docela znechucený. Ten kluk totiž vypadal jako drsňák obalený ve značkových hadrech. Byl jako vystřižený z nějakého videoklipu. Úplně jsem si představoval, jak se okolo něho točí spoustu těch vyumělkovaných holek, které soupeří o jeho přízeň. Blbec.
"Něž si sedneš," zvýšil náš učitel hlas, protože Leo vyvolal všeobecný rozruch a vzrušené šeptání "trochu upravím zasedací pořádek. Richard si vymění místo s Deanem, Larry s Larsem a..." Významě se rozhlédl po třídě, a jeho oči spočinuly na nás s Rogerem.
"A Cory se přestěhuje ke Garrettovi, a ty, Leo, si sedneš místo Coryho támhle k Rogerovi," dodal rázně.
"Ale,..." namítl jsem než mi došlo, že proti učitelovu rozhodnutí nic nezmůžu. Podíval jsem se na Rogera, jako bych čekal jeho podporu, ale v jeho očích jsem uviděl pouze vzrušené jiskřičky. Pro jistotu uhnul pohledem. Nechápal jsem, proč se musím stěhovat zrovna já... A ke Garrettovi! Tomu nenápadnému podivínovi, co si každou přestávku vytahuje rádoby zdravou svačinu z krabičky a zadrobí s ní pokaždé celou lavici. Navíc nosí jenom nenápadné oblečení, a ten jeho letitý smradlavý batoh ve všech vzbuzuje odpor už na hony daleko. Není ani divu, že doteď seděl sám. Kdo by si taky k němu sedal? Blázen? Leda tak.
Když jsem se usadil, ucítil jsem, že si mě Garrett zvědavě prohlíží.
"Něčum, " uzemnil jsem ho a ohlédl se přes uličku o dvě lavice dozadu, kde seděl Roger, a nyní také ten nový Leo. Roger mu zrovna něco šeptal. Ti se skamarádili fakt rychle. Otočil jsem se zpět směrem k tabuli a cítil jsem se ponížený. Ponížený a zcela odříznutý od světa zábavy. Cítil jsem, že už k Rogerovi tolik nepatřím, jako předtím, a že při mé smůle už v jejich partě budu vždy je "ten třetí".

Konečně zazvonilo na přestávku, a já s těžkým srdcem zavřel sešit. Chtěl jsem jít za Rogerem, ale nechtělo se mi dolézat. Rozhodl jsem se raději počkat, až za mnou přijde sám. Mezitím jsem otevřel knížku a sešit, a se značným znechucením a odporem jsem se pustil do úkolu, který jsme měli na následující hodinu.
"To nestihneš," promluvil na mě Garrett.
'Fuj, ono to na mě mluví,' pomyslel jsem si, ale nahlas jsem nic neřekl. Rozhodl jsem se ho odignorovat.
"To nestihneš," opakoval hlasitěji.
"Nejsem hluchej!"
"A co budeš dělat?" ptal se jako debil. Opět jsem ho ignoroval.
"Nestihneš se nasvačit," pokračoval on. V té chvíli už jsem toho měl právě dost.
"Víš co," nadechoval jsem se, "já nepotřebuju tady zasmraďovat nějakou páchnoucí svačinou a nech mě už, doprdele, napokoji!!!"
Pár lidí v doslechu se zasmálo, což mě ještě více vytočilo. Praštil jsem učebnicí o zem, a ta to po těch letech nevydržela a vylétaly z ní všechny stránky. Chvíli jsem se jenom koukal na tu zkázu za vlády všeobecného veselí, a připadal jsem si poprvé v životě trapně a nepatřičně. Ačkoli do té doby jsem střední školu miloval, teď jsem si začal z celého srdce nenávidět. Měl už jsem všech těch šaškáren až po krk.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement