Kniha Paranorma! Art od Selfish Platinum zdarma ke stažení!

Kniha Osude, jsem vinen od Selfish Platinum zdarma ke stažení!

Najdete je na webu ctenizdarma.cz v sekci "Knihy". K dispozici jsou formáty PDF, epub a mobi.

January 2016

Stesk umělé inteligence (Sci-fi) - Kapitola II (ukázka)

29. january 2016 at 11:56 | Selfish Platinum |  Selfish Platinum - literární tvorba
Varování: Tento příběh je čistě fiktivní. Postavy, události a místa z tohoto příběhu se nevztahují k žádným skutečným osobám, místům či dění.

* Poznámka autora: Tento příběh jsem sepisoval asi tak před šesti lety ručně na papír, a bohužel jsem si opsal do počítače pouze první dvě kapitoly a zbytek jsem někde ztratil. Navíc se až zas tolik netýká tématu tohoto blogu - tedy hudby. Pokračování proto spíše nečekejte.
Pokud chcete číst jiný příběh, u kterého bude pravidelně vycházet pokračování, pak si přečtěte Paranorma! Art.

Kapitola II

Byl jsem černý kůň rodiny. Něco jako ojedinělý zmetek mezi dokonalými roboty - aspoň k tomu bych to s přesností přirovnal. Jenže my nejsme roboti. Jsme lidé, pouhé částečky celku s názvem lidstvo. Samotní lidé jsou slabí. Lidstvo má však sílu. Dalo vzniknout počítačům, robotům a všem těm "necitlivým příšerám", které nás teď obklopují. Od své přirozenosti nejsou lidé dokonalí, je v tom jistá krása, kterou si však lidstvo uvědomí, až když bude pozdě. Robotům klademe rámec přesnosti a ti ho zase například školským systémem kladou nám. Stroje se nesmí mýlit. Nezaměňujeme již lidstvo a lidi za stroje? Copak se já nemůžu mýlit? Ví se ještě, že chybovat je lidské, a nebo je to jen slovní hříčka beze smyslu?
Sestře se podařilo vystudovat pět ročníků, v šesťáku to vzdala. Vždy se toužila stát modelkou, což bylo snad jediné atraktivní povolání, které ještě pro lidi zbylo. Rodiče ji podporovali, protože ve vzdělání dosáhla jejich úrovně. Matka za svého mládí vystudovala 4 ročníky a otec dokonce 7. Oba tak získali přijatelnou práci se značně vysokým platem ve výpočetní technice. Sestra tedy byla miláčkem rodiny, byla hezká a chytrá po hezkých a chytrých rodičích. Já se svým pouze jedním vystudovaným ročníkem, zanedbaným vzhledem a starostmi zakaboněnou tváří jsem nemohl být nikde oblíben. Po x-tém opakování nezdařeného 2. ročníku jsem již byl tak znaven, že jsem se už na tu školu nadobro vykašlal. Nebyl jsem tenkrát sice ještě plnoletý, ale učit jsem se mohl přestat tak jako tak. Nikdo nepoznal, že se již vědomě učení nevěnuji a nad otevřenou knihou či elektronickými poznámkami jen tam bezcílně bloumám myšlenkami.

V den plnoletosti jsem školu záměrně opustil a tedy jsem byl z domu rodičů vykázán. Ocitl jsem se na ulici. Poprvé v životě jsem ucítil samotu. Se samotou se mi vracely bolestné vzpomínky na Freddy, samota mě tak tížila, že jsem měl pocit, jako kdyby mi znovu umřel někdo z blízkých. Vlastně jsem nikdy žádné blízké neměl. Až na Freddy, na tu milou utrápenou MOJI kočičku, ke které bych se teď možná ještě mohl přitulit, kdyby tady ještě byla...

Život venku byl bídný a čas jako by se zastavil. Přemýšlel jsem, zda jsem si dříve nežil lépe. Okusil jsem zimu, pocítil jsem skutečný hlad. Chudák Freddy, pomyslel jsem si častokrát, a čas jako by se při této vzpomínce zestonásobil a proměnil se v nesnesitelné křeče nejenom tělesné, ale i v křeče zlomeného srdce.
Začal jsem rozjímat nad životem, nad tím, co je správné a co špatné. Kradl jsem, protože mě nic jiného nezbývalo. Zkusil jsem jako pes.
Tři roky poté jsem získal práci. Prodával jsem paruky v jednom zapadlém krámku, kde na vzdělání prodavače nikdo nehleděl a pracovní sílu tam potřebovali ihned. Tento na první pohled zašpiněný krámek se mnou zašpiněným prodavačem moc lidí nepřilákal. Lidé se asi báli, abych na paruky nepřenesl vši. Přesto se našli tací dobrodinci, kteří tam zavítali a mne takto vytáhli z bryndy. Po poctivě odpracovaném, ale hrozně dlouhém čase jsem si byl schopen pořídit bydlení, a potom šlo všechno rázem jednodušeji. Začal jsem o sebe víc dbát, každý den jsem se sprchoval a čistil si zbylé zdravé zuby. Krámek jsem každý den čistil - mysl jsem okna a vitrýny, denně jsem tam zametal a jednou do týdne jsem podlahu umyl.
Zákazníků přibylo, paruky byly totiž prestižní záležitost. Každý robot mající lidskou podobu paruku potřeboval.

Tito roboti pracovali hlavně v módním návrhářství, dále skládali a provozovali hudbu a zabývali se dalším uměním. Byl jim dán "cit" pro kombinaci barev a tónů. Byli to nejdokonalejší roboti, kteří existovali. V módě bylo oblečení, které navrhovali roboti. Lidé, kteří si potrpěli na módní výstřelky, si chodili oblečení nakupovat jedině k těmto "zrůdám". Za poměrně vysoký úplatek tam získali oblečení ve stylu, který se jim zamlouval, v barvách, které k nim ladily a ve střihu, který jim přesně padl.
Já jsem si na tohle nepotrpěl. Popravdě, nesnášel jsem tuto umělou lidskost, která byla cítit z "výrobků" těchto "citově založených příšer". Můj pohled na toto téma se však měl již brzy změnit...

Výzvy, které bych chtěl v životě dokázat: Hyperrealistická malba

29. january 2016 at 9:15 | Selfish Platinum |  Selfish Platinum
Není nadto umět ztvárnit své představy a vyjádřit své myšlenky otiskem do plátna či papíru. Abstraktní umění sice vyjadřuje náladu a emoce tvůrce, ale mnoho lidí ho neuznává. Ani mě moc neláká. Chybí mi v něm realistická dimenze, něco konkrétního, něco "uchopitelného".

O hyperrealismu jsme se učili ve škole a hned mě zaujal. Obdivuji ho a obdivuji umělce, kteří dokážou vtisknout plátnu skutečnou dimenzi. Jako naprostý opak abstrakce je pro mě výzvou, kterou bych chtěl jednou v životě pokořit.

Otázkou ale je, jestli toho vůbec někdy dosáhnu, jelikož mé dosavadní pokusy mají od reality ještě hodně daleko... Také by se mi těžko vzdávalo zářivých a sytých barev, které se v realitě až do takové míry nevyskytují. Vím, že na světě existuje spoustu umělců, kteří vlastní nadání pro hyperrealistikou malbu a ačkoli vím, že jejich úrovně těžko svými pokusy dosáhnu, přesto dále maluji, protože jedině vlastními pokusy a vlastní zkušenosti dokážu docenit nadání, talent, snahu a odvahu jiných. A těm držím palce. A vám taky.




A co vy, máte rádi hyperrealistickou malbu? Chtěli byste se ji jednou naučit?

Selfish Platinum - am already dead (fast version!!!)

28. january 2016 at 23:53 | Selfish Platinum |  Selfish Platinum


Stesk umělé inteligence (Sci-fi) - Kapitola I (ukázka)

28. january 2016 at 22:51 | Selfish Platinum |  Selfish Platinum - literární tvorba
Varování: Tento příběh je čistěfiktivní. Postavy, události a místa z tohoto příběhu se nevztahují k žádným skutečným osobám, místům či dění.

* Poznámka autora: Tento příběh jsem sepisoval asi tak před šesti lety ručně na papír, a bohužel jsem si opsal do počítače pouze první dvě kapitoly a zbytek jsem někde ztratil. Navíc se až zas tolik netýká tématu tohoto blogu - tedy hudby. Pokračování proto spíše nečekejte.
Pokud chcete číst jiný příběh, u kterého bude pravidelně vycházet pokračování, pak si přečtěte Paranorma! Art.

Kapitola I

Psal se rok XXY. Bylo to v době, kdy se již roky přestaly číslovat, ale začaly se jim dávat názvy systematické. Proč se tomu tak stalo, vám nepovím. Možná, že jsem se to mohl naučit ve škole, já jsem však nikdy nechtěl dávat pozor. Ve škole nás tenkrát učily počítače. Kontrolovaly docházku, dávaly výklad s názornými ukázkami a zadávali nám nekompromisní testy, ve kterých již chyběl lidský faktor. Dokončit školu se tedy podařilo jen pár vyvoleným. Ostatní stále opakovali některý z ročníků, dokud nedosáhli plnoletosti, kdy se většina lidí, co znám, dobrovolně vzdala možnosti školu dále navštěvovat. Mně se podařilo 1. ročník zvládnout za pět let, což ještě nebylo tak špatné, dále to však bylo horší a celý zbytek dětství jsem se již pouze "plácal" ve 2. ročníku, neschopen napsat jediný test na "dostatečnou". Byly to opravdu zlé roky. Doma mě sekýrovali, nemohl jsem již chodit hrát rugby, nemohl jsem se bavit, a nakonec jsem ztratil chuť do života. V té době jsem si dal slib, že se úplně "vyseru" na všechny ty počítače, roboty a stroje, neschopné žádného citu.

Ani já už jsem žádného citu nebyl schopen. Mýval jsem kočku jménem Freddy, našeho domácího mazlíčka, ale nevážil jsem si jí. Před očima mi postupně vyhubla a opelíchala, tenkrát jsem však nevěděl, jak mě později tato vzpomínka bude rvát srdce z hrudi, jak mi při ní pokanou z očí bolestné slzy, jak se jednou změním a budu toho tak moc litovat, že mi již nezbyde mnoho zdravého rozumu a racionálního uvažování. Freddy nakonec zemřela, stalo se tak za jedné temné noci, kterou osvětlovaly jedině strašidelné blesky, a dunivé hromy snášely na všechny úzkostlivou náladu. Tenkrát mi bylo asi šestnáct nebo sedmnáct let, sám už přesně nevím. Vyčerpaný a vynervovaný z nesnesitelných požadavků umělé školy a z křiku a zloby rodičů i starší sestry, jsem šel spát. Častokrát mě přepadával vztek a házel jsem studijními podklady po Freddy - chudák, měla se kvůli mě daleko hůře, než já.

Jednou, bylo to asi dva dny před tou hrůzostrašnou nocí, jsem se tak rozčílil, že jsem po Freddy hodil vší silou rugbyovým míčem. Muselo ji to dost bolet, a já jako bych tu bolest na chvíli zacítil s ní. Ten kočičí výkřik bolesti a naprosté bezmocnosti jako by mi pomohl vybavit nějakou skrytou a dávno zapomenutou vzpomínku uvnitř mého nitra. Bylo to snad poprvé v životě, co jsem zacítil tu divnou úzkostnou směsici strachu, napětí, bázně, bezmocnosti, soucitu, strasti a bolesti.

Ale teď se zase vraťme o oné noci. Řádila opravdu děsivá bouře, bouře, ze které se mi ježily vlasy na hlavě, dokonce jsem i skoro přesvědčený o tom, že se mi v tu chvíli mé husté vlasy na chvíli narovnaly. V tu noc Freddy umírala. Já to cítil, cítil jsem to až do morku kostí, šla mi z toho husí kůže po zádech. Vždy jsem odsuzoval rodiče, že jsou snad největšími trapiči na světě, ale nyní jsem si uvědomil, že to trápení snad největší, které přesahuje rámec vší krutosti světa, ten nejhorší čin, co jsem kdy mohl spáchat, že ten mám na svědomí já, já a jedině já. Ty kočičí bolestivé stesky jako by se náhle staly lidskými vzlyky, kočičí bolest jako by se stala mou bolestí, bolestí tak ukrutnou, která přesahovala všechno lidské chápání, bolestí, jež mně udolávala jak krvelačná šelma ukusující sousto po soustu maso své živé bezbranné oběti. Poprvé jsem ucítil smrt. Ano, smrt, tu nevítanou návštěvu, prahnoucí po našich životech, smrt se svým smrdutým dechem, jež nám bere všechno, co jsme kdy měli rádi, jež svým obětem přináší vykoupení z nelítostné životné cesty plné utrpení. Tato noc mi dala dar pochopení. Až do dnes mívám děsivé sny, kde Freddy křičí lidským hlasem: "Charlesi, cos mi to udělal! Charlesi! CHARLESI!" Její hlas postupně zesílí natolik, že už zní spíše jako zvuk startující motorky, dále se zvuk přemění na mnohonásobně zesílený tlukot srdce a šelest krve v tepnách. Po tomtu hrůzném snu se pokaždé probudím se silnou migrénou a uvědomuji si, že mi tohle trápení navíc právem patří.

Divná střední (ukázka)

27. january 2016 at 17:52 | Selfish Platinum |  Selfish Platinum - literární tvorba
Varování: Tento příběh je čistě fiktivní. Postavy, události a místa z tohoto příběhu se nevztahují k žádným skutečným osobám, místům či dění.

* Poznámka autora: Tento příběh jsem sepisoval již před delší dobou, a plánuji se k němu vrátit pouze až vyjdou všechny kapitoly příběhu s názvem Paranorma! Art. Pokračování proto v nejbližší době nečekejte.

Úvod

"Vždy jsem věděl, kým jsem, ale nikdy bych nevěřil, kým se mohu stát."

Jmenuji se Cory, jsem studentem třetího ročníku střední školy a je mi 18 let. Tento rok se mi daří - školou procházím poměrně úspěšně, dokonce jsem vyhrál školní fotografickou soutěž, a to nefotím, jinak mám spoustu koníčků, kterým se mohu věnovat, a hlavně nejlepšího kámoše Rogera.
Roger je celkově zvláštní kluk... je poměrně vysoký a hubený, na rukou má drsňácké tetování a pozor - nosí barevné oční čočky. Modré. Docela mazec.
Já zase ujíždím na náramcích. Miluji všechny ty látkové barevné, a na rukou jich nosím asi miliony... no dobře, přeháním, tak tisíce... ne, vážně tak deset na každé ruce jich opravdu mám. Spolužáci mi za to občas přezdívají "náčelník", což nesnáším.
S Rogerem se často po škole scházíme, díváme se na klipy, nebo jenom na blbneme, a děláme, co nás napadne. Nikdy bych netušil, že tohle kamarádství zanedlouho skončí...

Kapitola I - Hluboké zklamání
Ten den jsem měl smůlu. Už od rána mi bylo divně, točila se mi hlava, a přemýšlel jsem, zda se nevykašlat na školu. Když se pro mě Roger stavil, nakonec jsem šel.
Ve škole byla ten den nějaké divná atmosféra. Vytáhl jsem sešit a začal se učit pro případ, že přijde nějaký přepadový test, protože pokud mám byť jen sebemenší tušení zkázy, nechci nic nechat náhodě.

Test nepřišel. Místo něco přišel pan učitel s něčím novým. Sorry. S někým novým.
"Třído, dnes se mnou přišel váš nový spolužák Leo. Chovejte se k němu hezky, aby..." bla bla bla... dál už to určitě znáte.
Byl jsem docela znechucený. Ten kluk totiž vypadal jako drsňák obalený ve značkových hadrech. Byl jako vystřižený z nějakého videoklipu. Úplně jsem si představoval, jak se okolo něho točí spoustu těch vyumělkovaných holek, které soupeří o jeho přízeň. Blbec.
"Něž si sedneš," zvýšil náš učitel hlas, protože Leo vyvolal všeobecný rozruch a vzrušené šeptání "trochu upravím zasedací pořádek. Richard si vymění místo s Deanem, Larry s Larsem a..." Významě se rozhlédl po třídě, a jeho oči spočinuly na nás s Rogerem.
"A Cory se přestěhuje ke Garrettovi, a ty, Leo, si sedneš místo Coryho támhle k Rogerovi," dodal rázně.
"Ale,..." namítl jsem než mi došlo, že proti učitelovu rozhodnutí nic nezmůžu. Podíval jsem se na Rogera, jako bych čekal jeho podporu, ale v jeho očích jsem uviděl pouze vzrušené jiskřičky. Pro jistotu uhnul pohledem. Nechápal jsem, proč se musím stěhovat zrovna já... A ke Garrettovi! Tomu nenápadnému podivínovi, co si každou přestávku vytahuje rádoby zdravou svačinu z krabičky a zadrobí s ní pokaždé celou lavici. Navíc nosí jenom nenápadné oblečení, a ten jeho letitý smradlavý batoh ve všech vzbuzuje odpor už na hony daleko. Není ani divu, že doteď seděl sám. Kdo by si taky k němu sedal? Blázen? Leda tak.
Když jsem se usadil, ucítil jsem, že si mě Garrett zvědavě prohlíží.
"Něčum, " uzemnil jsem ho a ohlédl se přes uličku o dvě lavice dozadu, kde seděl Roger, a nyní také ten nový Leo. Roger mu zrovna něco šeptal. Ti se skamarádili fakt rychle. Otočil jsem se zpět směrem k tabuli a cítil jsem se ponížený. Ponížený a zcela odříznutý od světa zábavy. Cítil jsem, že už k Rogerovi tolik nepatřím, jako předtím, a že při mé smůle už v jejich partě budu vždy je "ten třetí".

Konečně zazvonilo na přestávku, a já s těžkým srdcem zavřel sešit. Chtěl jsem jít za Rogerem, ale nechtělo se mi dolézat. Rozhodl jsem se raději počkat, až za mnou přijde sám. Mezitím jsem otevřel knížku a sešit, a se značným znechucením a odporem jsem se pustil do úkolu, který jsme měli na následující hodinu.
"To nestihneš," promluvil na mě Garrett.
'Fuj, ono to na mě mluví,' pomyslel jsem si, ale nahlas jsem nic neřekl. Rozhodl jsem se ho odignorovat.
"To nestihneš," opakoval hlasitěji.
"Nejsem hluchej!"
"A co budeš dělat?" ptal se jako debil. Opět jsem ho ignoroval.
"Nestihneš se nasvačit," pokračoval on. V té chvíli už jsem toho měl právě dost.
"Víš co," nadechoval jsem se, "já nepotřebuju tady zasmraďovat nějakou páchnoucí svačinou a nech mě už, doprdele, napokoji!!!"
Pár lidí v doslechu se zasmálo, což mě ještě více vytočilo. Praštil jsem učebnicí o zem, a ta to po těch letech nevydržela a vylétaly z ní všechny stránky. Chvíli jsem se jenom koukal na tu zkázu za vlády všeobecného veselí, a připadal jsem si poprvé v životě trapně a nepatřičně. Ačkoli do té doby jsem střední školu miloval, teď jsem si začal z celého srdce nenávidět. Měl už jsem všech těch šaškáren až po krk.

Je v rapu místo pro to být "jiný"?

6. january 2016 at 7:56 | Selfish Platinum |  Selfish Platinum doporučuje
Pokud znáte rap jenom okrajově, pak vám tato otázka musí připadat "nonsens". Rappeři jsou přece vždy extravagantní, rádi na sebe upozorňují a nezaleknou se kdejakého módního i jiného "faux-pas". Otázkou ale je, zda mezi nimi není tolik takových "originálů", že se sama rapová komunita možná stala až příliš uniformní.

Například tetování jako kdyby se stalo nedílnou součástí toho, co správný rapper musí mít. Jak ale máte vyniknout díky tetování ve skupině lidí, z nichž někteří v tomto smyslu zašli až za ty nejzasší hranice? Rapper a producent Detail se před pěti lety rozhodl o nebolestnou formu bodyartu a navlékl si barevné rukávy s tetováním. A to byl pro mnoho rapových fanoušků problém. Pro lidi nebyl zkrátka "real".

Dalším příkladem neobvyklého rappera je Young Thug. Thugger Thugger se cítí být ženou a nebojí se svůj neobvyklý styl prosazovat. Mnozí ho zbožňují, ale u velkého počtu ostatních je předmětem ostré kritiky. Zapomněli už snad na jednu z prvních rapových skupin, The Furious Five, jejíž někteří členové se často oblékali do kozaček a silonek? Nebyly tedy začátky rapové hudby z dnešního pohledu daleko extravagantnější a originálnější?

Vím, že mnoho fanoušků dnešního rapu se mnou možná nebude souhlasit, ale troufám si tvrdit, že dnešní rapový styl už neznamená odlišit se, ale spíše zapadnout. Zapadnout někam, kam mnohdy ani zapadnout nechceme. Rapová scéna je i přes všechny tyto jednotící prvky dostatečně rozmanitá na to, abychom některým rapperům fandili, zatímco jiné "nesnášeli". A pokud nechceme být automaticky zařazováni i mezi ty, které nemáme zrovna v oblibě, pak bude lepší, pokud zůstaneme každý sám sebou. Rapová subkultura zkrátka potřebuje další oživení, a třeba právě vy ji dokážete "nakopnout" jiným směrem.


"Stars of spirituality with no definition..."
Selfish Platinum

Otázka pro Selfish Platinum - instrumentálky

3. january 2016 at 22:59 | Selfish Platinum |  Selfish Platinum
Kupuješ si své instrumentálky, nebo si je sám skládáš?

Skládám. Každá instrumentálka mi zabere několik dní práce, ale výsledek často stojí za to. U každé další začínám vždy úplně od znovu, abych zaručil, že každá nová instrumentálka bude pokud možno co nejvíce odlišná od té předchozí. Nechtěl bych v tomto směru dopadnout jako rapper Future, jehož některé instrumentálky jsou si natolik podobné, až to bije do uší. Na druhou stranu to ale také má své výhody - Future tak přinese svým fanouškům to, co od něho očekávají. Já však ve své vlastní tvorbě dávám přednost pestrosti a originalitě, a proto se vždy snažím přijít s něčím novým.


5 rapperů s nejlepším swagem!! (dle Selfish Platinum)

3. january 2016 at 15:30 | Selfish Platinum |  Selfish Platinum doporučuje
5. Lil' Wayne

Když jsem ho uviděl poprvé, jeho vzhled mě šokoval. S postupem času už ale co se týče stylu nemá tolik co nabídnout.


4. A$AP Rocky

Jednoznačně "fashion rapper" se smyslem pro styl. Škoda ale, že se oblasti módy věnuje až příliš ve svých textech. Chtělo by to občas změnu tématu.

3. Young Thug

Kontroverzní. Tak by se jedním slovem dal popsat swag tohoto rappera. Měl by se ale více věnovat svým dreadům, aby nebyly tolik nepravidelné a rozcuchané. Nebo si nechat pomoci od profesionálního kadeřníka.

2. Detail

Jeho rukávy s falešným tetováním a barevné copánky byly jednoznačně cool. Originální a osobité. Nebylo tomu co vytknout.


1. T-pain

Jeho swag se v průběhu času měnil, ale nikdy k horšímu. Vždy si dokázal uchovat smysl pro módu a styl. Není fotka, na které by nezazářil.

Selfish Platinum - redefinition (text)

2. january 2016 at 0:43 | Selfish Platinum |  Selfish Platinum
Zarapujte si se Selfish Platinum. Text na obrazovce.