Paranorma! Art 2 - Kapitola VIII

Tuesday at 23:27 | Selfish Platinum |  Selfish Platinum - literární tvorba
Varování: Tento příběh je čistě fiktivní. Postavy, události a místa z tohoto příběhu se nevztahují k žádným skutečným osobám, místům či dění.


Kapitola VIII - Děsivá iluze strachu

Po těžko uvěřitelném výjevu, kterému byli oba muži svědky, nabraly události překotný spád!
"... Musíme k autu, dřív než oni!" pošeptal Charles Gastonovi, který měl chvíli problém větě porozumět. Její význam mu došel až když s Charlesem sešplhali po žebříku a se zatajeným dechem pokračovali za křovinami lemujícími příjezdovou cestu k penzionu. Gaston se nyní v Charlesově přítomnosti cítil bezpečně a skoro si přál, aby přítomný okamžik, kdy spolu spolupracují a společně čelí nebezpečí vnějšího světa, nikdy nevyprchal. Cítil totiž pomíjivý pocit, že teprve teď, ve osmadvaceti letech, našel někoho, kdo by mu mohl nahradit chybějícího otce...

Křup! Ve chvilce nepozornosti šlápl Gaston na mohutnou seschlou větev stromu, která mu znepříjemňovala cestu. Neudržel rovnováhu a svalil se do neudusané hlíny a hromady starého shnilého listí. Charles skrz keř zahlédl, jak se obě dvě tajemné postavy úlekem napřímily...

'Bojí se nás stejně tak, jak se bojíme my jich,' pomyslel si Charles a vší silou Gastona zvedal ze země. Potom se oba bezhlavě rozběhli a po pár nekonečných desítkách metrů nasedali do Charlesova zaparkovaného vozidla...

"Nebyli jsme tam, rozumíš?!!!" spustil Charles, když se konečně po nějaké ujeté vzdálenosti odvážil rozsvítit světla auta.
Gastona už ale přísný Charlesův tón hlasu nepolekal, ba naopak se díky němu cítil bezpečnější. Na Charlesovi mu začalo záležet ve chvíli, kdy se tam nahoře byli nuceni svorně držet za ruce, a umiňoval si, že vyhrocené situace využije ve svůj prospěch - Charlesovi nezbyde nic jiného, než s Gastonem spolupracovat, a Gaston tak poprvé v životě pozná, jaké to je cítit se, že má otce...

Uběhla asi celá věčnost mezi tím děsivým výjevem u zchátralého penzionu a okamžikem, kdy unavený Charles konečně mohl ulehnout do své postele. Přesně na tuto chvíli se v předcházejících momentech neskonale těšil, ale nyní mu kupodivu pražádnou úlevu nepřinesla. Jeho tělo mu i po výřivkové koupeli, kterou si stihl dopřát, připadalo stále neskutečně ztuhlé, jako by bylo ze dřeva. Mozek ho tížil. Přemýšlel nad tím, zda udělal dobře, že Gastona ubytoval u sebe doma a služce ho představil jako jednoho svého pacienta. V duchu se mu dále opět vybavovaly ty výjevy, kterými byl společně s Gastonem svědkem. Ti lidé se jim skutečně podobali, navíc něco nekalého skrývali, a bylo jasné, že pokud je s Gastonem zahlédli, či si všimli Charlesova zaparkovaného vozu na příjezdové cestě, pak se zcela jistě budou snažit svalit vinu za své činy na samotného Charlese...

Charles měl nutkání znovu nasednout do auta a domnělé místo činu propátrat. Bylo mu však nad slunce jasné, že tím by udělal tu největší chybu ve svém životě, a pouze by urychlil své dopadení strážníky, o kterých věřil, že mu tak jako tak brzy budou na stopě... Na falešné stopě. A paradoxem bylo, že právě on sám se v minulosti dopustil možná i větších prohřešků, za které by sám měl být souzen... Charlesem projel nenadálý pocit viny, který se vynořil z jeho útrob jako blesk z čistého nebe.

Zvláštní je, že o tom nikdy nepřemýšlel. Nikdy ho nenapadlo, jak špatným a zvráceným člověkem ve skutečnosti je. Možná by se mu ulevilo, pokud by jeho život znenadání skončil. Charles totiž nevěřil na duchy stejně jako nevěřil na posmrtný život. Byl sice parapsychologem, ale léta jeho bádání ho přesvědčila, že přízraky jsou pouze vnější projekcí našich vlastních myslí.

Projekce... Že by ti dva lumpové, které společně s Gastonem zahlédli, byli také pouze iluzí? 'Viděl jsem snad sám sebe?' Charles se otočil na bok, a tuhle bláznivou myšlenku vzápětí zavrhl.

Nebo snad ano??? Bojí se snad Charles opravdu sám sebe či svého vlastního stínu?
 

Ukázky z knihy Osude, jsem vinen od Selfish Platinum!

4. august 2016 at 10:34 | Selfish Platinum |  Selfish Platinum - literární tvorba
Mám pro vás všechny obrovské překvapení! Už je tomu asi tři roky, co mou snahou vznikl 320 stran dlouhý příběh (formátu A5), navíc s bohatými ilustracemi, který se dá považovat za plnohodnotnou knihu. Původně jsem ho měl v úmyslu oficiálně vydat, ale pak mě napadlo - proč vám ho všem nevěnovat zadarmo?

Kniha je totiž věnována jedné výjimečné osobě. Osobě, bez níž bych se asi dnes a tady cítil osamnělý a beznadějný. Ta osoba mi však dala naději, že se jednou ta nahoře opět shledáme...

I vy všichni ostatní jste jedineční, a proto i vám knihu věnuji. Je převážně určená pro teenagery, ale věřím, že se bude líbit vám všem, kteří na ni narazíte.

Trvalo mi dlouho, než jsem se konečně rozhoupal k tomu, abych se s vámi o dílo podělil. Ale už jste se téměř dočkali... již za pár dní pro vás bude knížka připravena zdarma ke stažení! Už se na to moc těším!

Ukázka č. 1:

"Ismaeeeeli!" zařval učitel a vypadal opravdu rozzlobeně. Lekl jsem se. Všichni se na mě dívali a já nic nechápal.
"Co se děje?"
"Byl by milostpán tak laskavý a prozradil mi výsledek toho příkladu, který jsme měli z minulého týdne za domácí úkol?"
"Eeeh..."
Úplně jsem na to zapomněl... Podíval jsem se na Didiera, a on mi naznačil, že toho ví stejně, a nebo dokonce míň než já. Sakra!
"Á, mistr neví..." učitel se postavil: "Dobře, má někdo nějaký nápad, jak ho potrestat?"
Nikdo se neopovážil nic říct, jenom Carl se ozval:
"Co kdybysme ho nechali po škole až do večera, aby si konečně našel čas na domácí úkoly?"
"Fakt? No to snad nemůžeš myslet vážně!" Didi se v rychlosti postavil a řval na Carla: "Ty chceš, aby tady zůstal až do večera, abys měl mezitím příležitost vojet jeho holku!!! Ale víš co? Jseš jenom..."
"Jdi za ředitelem! Okamžitě!... Řekl jsem HNED!!! Tohle chování ve třídě tady dál nebudu snášet!" Učitel se rozohnil na nejvyšší míru.
Didi se zhluboka nadechl a vydechl, a pak lhostejně, avšak s teatrálním bouchnutím dveří, opustil třídu.
"Tak tohle je už vrchol toho, co si někdo může dovolit!" řekl učitel, a potom pokračoval ve výuce, jako kdyby se bývalo nic nestalo:
"Otevřete si, prosím, učebnice na straně... 17. Tady máte..."
Připadalo mi až neuvěřitelné, jak rychle dokázal zapomenout na mě a ten zatracenej úkol. Ale konec konců i učitel je jenom člověk...

Ukázka č. 2:

... … Pak jsem ve snu viděl tu autonehodu - tu strašnou autonehodu se spoustou krve a hrůzostrašně zdeformovanými těly a obličeji našich nejbližších... pak se jedna z trosek auta náhle uvolnila, bez varování vylétla do vzduchu a zapíchla se mi bolestivě do srdce... potom jsem byl najedou uvězněn v černočerné tmě a bolestí se nemohl ani pohlout. Pak jsem uslyšel hlasy svědomí - bylo jich tisíce, některé výhružně šeptaly, jiné křičely a masakrovaly mi uší bubínky...
Po nekonečně útrapné chvíli ten sen konečně skončil a já si mohl tu chviličku ulevit a oddechnout, než mě znovu začaly neprodyšně obléhat temné deprese a výčitky svědomí.

Celé ráno jsem po probuzení zase jen nehybně ležel. Pak někdo zazvonil. Nebo se mi to zdálo. Přinutil jsem se z vypětí všech sil vstát. Došel jsem ke dveřím. Otevřel jsem je.

Trochu mě překvapilo, že tam opravdu někdo stál. Když už, čekal bych, že tam uvidím nějakého pracovně oblečeného úředníka, ale tenhle pán byl jiný. Měl na sobě béžové tričko a trochu potrhané kalhoty ve stejné barvě. Na hlavě měl nablonďato nabarvené středně dlouhé dredy svázané vzadu do gumičky. A co více, před pravým uchem měl vytetovaného štíra, tvář měl jen nedbale oholenou a celkově vypadal jako nějaký chuligán či drogově závislý. Zamyslel jsem se, kolik by mu asi tak mohlo být let - připadal mi přibližně stejně starý, jako byl můj táta. Pak jsem si uvědomil, že se mi to třeba jenom zdá, že tam vlastně nikdo není a já si ho pouze představuji. Po domě se totiž jinak rozléhalo až podezřele hluboké ticho. Slyšel jsem vůbec to zvonění?

"Jsem Evander, táta Alexe, Emmanova kamaráda z basketu," řekl mi, a jediné, co jsem byl v té chvíli mozkem schopen zachytit bylo, že se to týká Emmana. Můj mozek už si to zkrátka všechno v tu chvíli nedokázal dát do správných souvislostí. Jen si představte, že na vás zazvoní nějaký cizí chlápek a řekne vám: "Bla bla bla bla jméno, jméno, bla bla bla bla Emman." No, co byste si pomysleli???

Chvíli jsem nehybně stál s otevřenou pusou a nechápal, co po mě chce. Natáhl ke mě ruku, aby si potřásl tou mou. Zase mi to několik trapných okamžiků trvalo, než jsem byl vůbec schopný k němu přiblížil svou naprosto bezvládnou ruku. Ani jsem ho nestiskl - nedůvěřoval jsem mu.

"Alex mi o vás vyprávěl, co smutného se vám přihodilo, a tak jsem si říkal, že bych vám možná mohl nějak pomoct... Kdybyste samozřejmě chtěli."
"A-A-A-A-Alex?" zakoktal jsem, "j-j-j-já žádného Alexe neznám..." vymlouval jsem se.
"Emmanův spoluhráč z basketu," vysvětloval mi.
"A-a-a proč to říkal vám?" nechápal jsem.
"Jsem jeho táta," odpověděl mi. Musel se mnou evidentně mít svatou trpělivost.
"Moch bych jít dál?" zeptal se mě konečně.

Moje bezprostřední reakce byla, že jsem, aniž bych věděl proč, dveře před sebou ještě více přivřel. Nechtělo se mi toho dotěrného chlapa za žádnou cenu někam pouštět.
"Tak dobře, nevadí," zareagoval na mou nepřístupnost, "kdybyste si to rozmysleli a potřebovali s čímkoli pomoct, tady máte moji vyzitku, ať víte, kde mě můžete hledat."

Podával mi jakýsi papírek, který mi hned po chvilce vyklouzl z ruky a začal se zmýtat ve větru. Nevyvinul jsem sebemenší úsilí, abych ho zachytil. Ten cizí člověk po své neúspěšné snaze se mi jakkoli vhovořit vypadal docela zklamaně. Mě to bylo jedno. 'Stejně neví, jak se teď cítím...
"Tak se mějte hezky a ať to všechno nějak zvládnete," popřál mi, povzbudivě se na mě usmál a odcházel pryč.

"Počkejte!" uslyšel jsem svůj vlastní hlas. Ale já jsem to rozhodně neřekl. Zaskočilo mě to.
Zastavil se, otočil se a s úsměvem se ke mě vracel. Čím víc se přibližoval, tím víc mě bušilo srdce. Ale už jsem neměl na výběr, musel jsem ho pustit dál. Náhle jsem se zatřásl.
"To bude dobrý," řekl mi ten cizí člověk a pokoušel se mě pohladit po zádech. Já ucuknul. Bál jsem se ho.

Budeme teď ještě vůbec v bezpečí?

Poznámka: Už teď je knížka k dispozici, ale zatím jsem ji ještě nevyvěsil ke stažení, k čemuž jistě brzy dojde. Pokud si ji chcete přečíst už teď, napiště mi do komentářů, a já vám ji pošlu na email.

Malby od Selfish Platinum

2. august 2016 at 12:18 | Selfish Platinum |  Selfish Platinum

 


Black 'n' White Paintings

29. july 2016 at 21:36 | Selfish Platinum |  Selfish Platinum


Paranorma! Art 2 - Kapitola VII

14. july 2016 at 14:24 | Selfish Platinum |  Selfish Platinum - literární tvorba
Varování: Tento příběh je čistě fiktivní. Postavy, události a místa z tohoto příběhu se nevztahují k žádným skutečným osobám, místům či dění.


Kapitola VII - Dvojníci

"Vylez nahoru," postrčil potichu Charles fyzicky poměrně slabého Reeda směrem k lesnímu posedu, který se nacházel téměř v bezprostřední blízkosti opuštěného penzionu. Z pohledu zdola byl skrytý několika masivními větvemi dvou statných stromů, avšak, jak Charles dobře věděl, skýtal perfektní úkryt při výhledu zezhora na samotný penzion a prostor okolo něho. Dřevěné stupně žebříku se pod rozklepanýma Reedovýma nohama hlasitě rozvibrovaly. Reed byl stále strachy bez sebe.

"Nebudeš křičet," rozkázal rázně, avšak šeptem Charles, když se oba dva konečně dostali nahoru. Gaston Reed s uslzenýma očima zakroutil hlavou. Charles mu opatrně vyjmul kapesník z úst, ale jednou rukou mu i přesto silným stiskem držel obě paže za zády. Reed se cítil jako v pasti a v duchu se modlil, aby ho Charles nechal jít... Nikdy by netušil, že on, fyzicky i psychicky slabý "herec", který se většinu času choval spíše jako dítě, zaplete s padouchy a dostane se do situace, kdy mu půjde opravdu o holý život. Rovněž samotný Charles nebyl z Reedovy přítomnosti nijak zvlášť nadšený. Nyní však sdíleli tajemství, které mohlo skončit buď totální prohrou slabšího z nich, nebo odvážnou domluvou, ze které ale Reed tak jako tak vyjde jako poražený. Charles nad ním měl neomezenou moc...

"Mluv! Co víš?!" Charles na Reeda upíral přísný pohled.
Reedovi se třásl hlas, že nemohl ani šeptat. Vydal ze sebe pouze chrchlavý, poměrně hlasitý vzlyk.
"Řekl jsem, drž hubu!!!" Charles stále šeptal, ale tentokrát mu přímo sršely blesky z očí. Litoval, že byl zrovna měsíc téměř v úplňku, takže i noční viditelnost byla opravdu značná. Kdyby mluvili hlasitě, někdo by si jich mohl klidně všimnout. Charles sice pochyboval, že by se na tom odlehlém místě v tu pozdní hodinu kdokoli zdržoval, ale vnitřně ním procházel silný pocit neklidu, který si nedokázal vysvětlit...

"Tak mluv!" pobídl znovu Charles Reeda po asi minutě napjatého hrobového ticha. Reed se již stihl trochu uklidnit. Představoval si, že je na jevišti, a že se celá tato hrůzostrašná scéna ve skutečnosti neděje.
"Mluvili se mnou...," začal.
"Kdo???" Charles pouze doufal, že snad s Reedem nemluvili nějací duchové, či co... To už by byl opravdu vrchol!
"...vyšetřovatelé..." dořekl konečně Reed, "shánějí CityGold... Důkazy o něm... Myslí si... m-m-myslí si..."
"Co??!!"
"... že CityGold nejsem já!" Reed ta poslední slova zašeptal se zoufalstvím v hlase. Charles se odmlčel a přemýšlel.
"A cos jim řek'??!! Co řekli???!!!"
"N-n-nic... že jsem CityGold... znova prej půjdou přímo na místo... m-m-mám strach..."

"Ticho!!! Na tobě přece nezáleží!!!" Charles měl chuť Reedovi jednu vrazit. Vždyť to byl nakonec sám Charles, komu po téhle informaci opravdu teklo do bot... A to pořádně!... Kdyby to věděl dřív, mohl by Reeda "zpracovat" a svést všechno na Reedovu jakousi duševní poruchu... nebo whatever..., což by v případě Reeda bylo docela uvěřitelné... Na to už teď ale bylo zjevně pozdě...

Rrrr!
Náhle byli oba nuceni zoufale zmlknout. Ze zchátralého penzionu se právě nečekaně vynořily dvě postavy - jedna mohutná a druhá drobnějšího vzrůstu. Charles s Reedem zjevně nebyli jediní, kteří se ten večer na stejném místě rozhodli řešit jakési temné tajemství...
"Co když ho tam někdo najde???!!!" byl slyšet zoufalý výkřik menšího z obou neznámých lidí.
"Drž hubu!!!" ohnal se po něm ten mohutnější člověk. Hlas měl podobný samotnému Charlesovi...

Poté se ten tajemný muž pozorně rozhlédl okolo sebe, a jeho oči na chvíli zdánlivě spočinuly přímo na místě, kde se skrývali Charles s Reedem.

"Bože, ochraňuj nás," zamumlal rty Gaston Reed a Charlesův pevný stisk jeho paží změkl ve vzájemné, trochu zoufalé držení se za ruce...

Paranorma! Art 2 - Kapitola VI

13. july 2016 at 14:24 | Selfish Platinum |  Selfish Platinum - literární tvorba
Varování: Tento příběh je čistě fiktivní. Postavy, události a místa z tohoto příběhu se nevztahují k žádným skutečným osobám, místům či dění.


Kapitola VI - Noční setkání

Na temný okraj hustého lesíka začaly dopadat těžké kapky začínajícího deště. Charles jel již asi dvě dlouhé míle se zhasnutými světly. Bylo to opravdu nebezpečné, ale on přece musel riskovat. Hrozilo mu totiž daleko větší nebezpečí než potenciální nehoda. Cítil se jako na křižovatce svého života, ze které se buď vydá tím správným směrem, a nic se nezmění, nebo dojde k hlubokému dopadu na tvrdou zem, odkud už se jen tak znovu nezvedne. A nikdo mu nepomůže.

Charles měl vždy o všem jasné představy, a vždy ho provázel neskutečně silný pocit strachu, za se situace vyvine tak, jak si jí sám vykreslil. Byl chorobný puničkář a nesnesl osobní prohry. Možná byste čekali, že člověk jeho postavení s nekonečně vysokou částkou na svém kontě bude šťastný. Omyl. Bohužel.

Jednou už v životě zachyboval, a to mu nečekaně přineslo vše, co si kdy kdokoliv mohl přát... Ale něco mu to vzalo. Už nebyl tím čestným a spravedlivým, skoro andělským zachráncem, za kterého byl však paradoxně teprve nyní považován. Komplimenty fanoušků jako by se mu vysmívaly. Nezvládl to. Selhal a zašel až za tu nejkrajnější mez, odkud už nebylo cesty zpět...

Jedna cesta zpět ale přece jen byla. Předstírat těžkou duševní chorobu. Moment, nepředstírat, přímo vyvolat... Předstírání bylo přece zrádné, stejně jako shánění spřízněných duší... Před očima Charlesovi nečekaně proběhla série obrazů. Gaston Reed jako CityGold... Da Master zasvěcující ho do tajemství, před kterými on sám chtěl druhé chránit... Tváře Emmetta a Garretta, když jim sdělil, že u něho již nebudou bydlet... Ten pořezaný kluk, jak se jakoby v křeči válel na podlaze čekárny jeho ordinace, když zjistil, že údajně trpí bludy... YoungAndBeatz se zdánlivě vzdorovitým pohledem teenagera, pod kterým se však skrývaly obavy a nejistota... Nelly... …

Charles se nemohl dál utápět v žalu a výčitkách a málem by sám od sebe bezmyšlenkovitě zrychlil a strhl volant, kdyby náhle nenarazil na odbočku a fluoreskující směrovkou na již léta opuštěný penzion. Charles tam zahnul a zhasl motor. Byl na místě. Chvíli vyčkal, zda za ní nepojede další auto, které by značilo přítomnost paparazziů, kteří mu v posledních letech dost komplikovali život... Nic. Bylo naprosté ticho.

Charles opatrně vystoupil. Dál musel jít pěšky. Měl trochu zpoždění, a tak doufal, že tam Gaston Reed bude stále čekat... Charles míjel zchátralý penzion, pak se vydal směrem doprava, prošel hustým křovým a ocitl se z druhé strany u oné skály. Opatrně ji obešel a jeho oči již téměř přivykly tmě. O vchod do jeskyně se opírala menší postava v černém oblečení s kapucí přes hlavu.

"Charlesi, jste to vy??? Prosím, mám strach...." zamumlal ten cizinec, když zaslechl tiché Charlesovy kroky. Nebylo nejmenších pochyb, že to byl Gaston Reed. A navíc úplně sám. Toho ustračeného poseroutku by Charles poznal i na míle daleko. Nemohl pochopit, že si ho tenkrát Da Master najal, aby představoval CityGold. Ten chlap byl sice "herec", ale ve skutečnosti nedokázal NIC. Nedokázal ani udržet tajemství, a právě kvůli němu začal mít plán ohledně Da Master's Production trhliny. A za vše měl nakonec pykat pouze samotný Charles, který naopak sám Da Mastera od kontroverzního rozhodnutí najmout Reeda vehementně odrazoval. Bohužel marně. S Da Masterem se totiž diskutovat nikdy nedalo...


"Drž hubu," uzemnil nyní toho neschopného šaška Reeda Charles. Náhle násilím zacpal Reedovi ústa kapesníkem a vší silou ho vlekl směrem k opuštěnému penzionu. K smrti vystrašený Reed vytušil, že kontaktovat Charlese nebyl dobrý nápad...

Paranorma! Art 2 - Kapitola V

7. july 2016 at 14:36 | Selfish Platinum |  Selfish Platinum - literární tvorba
Varování: Tento příběh je čistě fiktivní. Postavy, události a místa z tohoto příběhu se nevztahují k žádným skutečným osobám, místům či dění.


Kapitola V - Děsivá prázdnota

Rich ani nedýchal. Připadalo mu, že se hustý šedý závěs, za kterým se zase skrýval, z druhé strany hýbe... Někdo tam je... Možná čekáte, že v toto chvíli podotknu, že i přesto Rich na duchy nevěřil. Omyl. Rich na duchy skálopevně věřil. Teď začínal cítit chlad. Možná si to namlouval. Škoda, že neměl tu svítilnu. V šeru, které v budově panovalo, asi těžko udrží chladnou hlavu...

Riche náhle zasáhl silný pocit, který nedokázal identifikovat. Věděl, že nemá na výběr. Na tomhle místě na závěsem to bylo tak děsivé, že už tam nedokázal vydržet. Musel se rozběhnou po chodbě, a pak nahoru do budovy, kde to snad nebude tak příšerné...

Rich náhle prudce odhrul závěs a rozběhl se. Jeho krok doprovázel dunivý rachot, ale i přesto mu připadalo, že nahoře v budově opět něco zaslechl. Neměl ale na výběr. Musel tam vběhnout!!!

Bez dechu vyběhl do prvního patra. Objevil prázdnou chodbu, která ho děsila. Náhle za sebou zřetelně uslyšel lidské kroky!!! Nesměl tam zůstat!!! Vyběhl ještě jedno patro...

Tam se Rich zastavil, aby popadl dech. Vše už to teď bylo tak neskutečně strašidelné, že už to jeho mozek pomalu přestával vnímat. Opatrně se vydal prázdnou chodbou směrem kamsi, když vtom jeho zrak upoutalo bezvládně ležící tělo. Richem opět projel záchvěv elektrického proudu, avšak tentokrát se z šoku snáze vzpamatoval. Z těch několika desítek metrů jasně rozpoznával, že tam leží krásná dívka. Vypadala pouze omráčená. Na sobě měla sexy brazilský karnevalový kostým a vypadala opravdu nádherně.

Rich se k ležící dívce přiblížil. Měla vlasy zakrytý obličej. Rich jí chtěl pomoci, ale náhle ho zamrazilo. Všiml si, že to není dívka, ale pouhá figurína... I přesto se rozhodl odkrýt její tvář. Pomalu odhrnul umělé vlasy, aby zahlédl její oči. Žádné překvapení. Byly matné. Rich se do nich pořádně zadíval, a náhle mu připadalo, že ho i přesto jakýmsi způsobem pozoruje... Na obličeji měla zvláštní úsměv... Rich nemohl čekat, až se pohne, a opět se jako v mrákotách rozbíhal...

Narazil na jedny otevřené dveře. Vběhl dovnitř. Koupelna. Rich se zhroutil na nejbližším umyvadle. Z očí mu tekly slzy. Už ani nedokázal myslet na to, že za záhadně zataženým závěsem u jednoho ze sprchových koutů se může skrývat něco ještě děsivějšího, než byla ta hrozná figurína... Teď už stejně neměl na výběr, protože nechtěl jít nazpátek stejnou cestou, a znovu muset čelit těm nepředstavitelným hrůzám...

Jeho uslzené oči po delším okamžiku samy od sebe přivykly šeru v umývárně, a Rich si z hrůzou uvědomil, že na umyvadle leží umělá oční čočka zřejmě červené barvy. Vypadala ale natolik zašle, jako kdyby tam byla opravdu už těch devět let... Richovi už teď nezbávalo, než doufat, že on v té budově nebude musel být ani zlomek tak dlouhého času. Jeho srdce by to nevydrželo...

Opět to na chodbě zaskřípělo! Znělo to, jako kdyby sama ta figurína vstala, a teď se za doprovodu koncertu rozvrzané podlahy pomalu blížila k Richově stanovišti. Rich přemýšlel, zda se nemá schovat za ten tajemně zatažený závěs od sprchového koutu, ale strach mu to již nedovolil. Stál jako přikovaný stále u toho umyvadla, a náhle na svém týlu jasně zacítil pohled. Z očí mu znovu proudem vytryskly slzy, a on pomalu zvedl hlavu a zamlženýma očima se zadíval do zrcadla nad umyvadlem...

Na to, co uviděl, nebyl připravený. U vchodu do koupelny se náhle vynořila tajemná postava!!! Vzduchem se rozlehl srdceryvný výkřik...

Paranorma! Art 2 - Kapitola IV

4. july 2016 at 14:35 | Selfish Platinum |  Selfish Platinum - literární tvorba
Varování: Tento příběh je čistě fiktivní. Postavy, události a místa z tohoto příběhu se nevztahují k žádným skutečným osobám, místům či dění.


Kapitola IV - Dopisy

Reginald Ángelo Charles. Věhlasný parasycholog. Seděl u svého bohatě prostřeného stolu a vychutnával si ranní kávu. Opodál ležela jeho nová kniha (již čtvrtá), která byla naprostým hitem. Trhákem. Lidé po něm dychtili. Bylo mu sice již třiapadesát, ale do jeho portrétu na přední obálce knihy se zamilovala nejedna dvacetiletá slečna. Vyzařoval zvláštní charisma. Nevím, zda to bylo tím incidentem v Da Master's Production, ale nyní ho obestírala rouška tajemství, kterou toužil poodhalit každý.

Jestli byl předtím Charles bohatý, tak dnes už se jeho pohádkový majetek s předchozí situací nedal ani srovnávat. Nyní byl superbohatý. Hyperbohatý. A nejen to. Jeho sláva vzrostla tak diametrálně, že už si jeho služby jako psychoterapeuta mohli dovolit opravdu jen ti největší boháči světa. Navíc dostával vrchovatě zaplaceno za ty parapsychologické experimenty, o kterých však musel pomlčet. A právě to také fascinovalo jeho nekončící zástup fanoušků, kteří velice usilovně vymýšleli různé konspitační teorie o tom, jak pan Charles pro ně zachraňuje svět a bojuje proti nestvůrám snad ze samotných pekel.

Cestovatel v čase. To byla další pomatená teorie, která zabírala prostor snad ve všech internetových diskuzích, které se týkaly pana Charlese a paranormálních jevů. Sám Charles se nad tím musel jen pousmát. Ze začátku. Pak už ho ty haldy dopisů a emailů od pomatených fanoušků začaly neskutečně štvát...

"Vaše noviny a pošta, pane."
"Děkuji, Marietto." Charles si povzdechl, a začal rovnou dopisy třídit a vyhazovat, aby je mohl sám vlastnoručně spálit v krbu. Byl skálopevně přesvědčený o tom, že žádný z nich neotevře. Ostatně tak, jako tomu bylo zvykem každé ráno.

Jedna obálka ho ale upoutala, a při pohledu na ni zacítil v břiše náznak úzkosti. Byla to zašle bílá až zlutá obálka s natištěným netopýrem. To už nemohla být náhoda. Přesně takovéhle podobné mu hojně začaly chodit po tom hrůzném incidentu v Da Master's Production. Někdo ho tenkrát vydíral.

"Vím, co se s stalo v DM'sP. Za to zaplatíš. G. R."

Tohle tam stálo vždy. Pak se tam jednou objevilo číslo účtu, a nepříliš vysoká částka, kterou měl údajně Charles uhradit výměnou za mlčení. Charles tenkrát ale nic nezaplatil. Takový slaboch opravdu nebyl. G. R. byl totiž Gary Richards, jeden z jeho bývalých pacientů, který byl tou dobou propuštěn z ústavní péče. A ne, s Da Master's Production neměl nic společného. A žádná jiná hrozba stejně neexistovala. Charles osobně zařídíl, že nikdo nemohl nic vědět... Polozáhadný dopis pak přestal Charlesovi do schránky chodit úplně. Sedm dlouhých let nic. Ale teď tu byl znovu! A něco bylo jinak... Gary Richards už to přece psát nemohl...

Obálka byla znečištěna jakousi sytě červenou barvou, ze které byly nakresleny obrovská písmena HELP!. Charles se rozhodl zariskovat a obálku otevřel. Tentokrát byl vzkaz úplně jiný.

"Znovu to otevřeli. Mají nás. Musíme se tajně sejít. Old Mystery Oak u skály 11pm 17/7!!! Gaston"

Gaston Reed!!! Charles v tu chvíli jen těžko vnitřně potlačoval vztek, že na tohohle člověka zapomněl!!! Vše se tím náhle tak hodně zkomplikovalo, že by si to byl nedokázal představit ani v těch nejčernějších obavách...

"Je vám špatně, pane?" běžela k němu služebná Marietta, která zahléhla jeho bolestné křeče.

Charles neodpovídal...

Paranorma! Art 2 - Kapitola III

1. july 2016 at 12:36 | Selfish Platinum |  Selfish Platinum - literární tvorba
Varování: Tento příběh je čistě fiktivní. Postavy, události a místa z tohoto příběhu se nevztahují k žádným skutečným osobám, místům či dění.


Kapitola III - Sám

Dny ubíhaly a nic zvláštního se nedělo. Zchátralý objekt, který Riche tak magicky přitahoval, byl stále zapečetěný, a Rich si tak pomalu začínal uvědomovat, že to, že jednou byly dveře otevřené, byl jen výplod jeho dychtivé mysli a neskonalé touhy po dobrodružství. Nyní, s odstupem času si musel přiznat, že jeho snaha prozkoumat nadpřirozené věci pramení hlavně z faktu, že nemá žádné kamarády. Jeho život měl nepřetržitě melancholický nádech. Chyběl mu sociální kontakt.

Ten sen... Rich si ho stále barvitě vybavoval. Měl nějaký význam? Snad ano... Rich ale nevěřil na žádné výklady snů, protože každý z kartářů, a jiných jim podobných, by jen za peníze prezentoval svou polopravdu, která by se Richovi buď líbila nebo ne. A také, komu by se mu teď chtělo prozrazovat, že se chystal jít prozkoumat tu tajemnou budovu, protože co kdyby...?

Určitá možnost tu teoreticky stále byla. Není přece blázen. Tenkrát přece MUSELY ty dveře být otevřené... Rich se pomalu loudal ulicemi. Ponořen v myšlenkách ani nevnímal, že se nálada okolního prostředí pomalu začala proměňovat. Kdesi zlověstně zamňoukala kočka. Trochu se zvedl vítr. Náhle vše potemnělo. Rich překvapením vzhlédl a pohledem zaostřil do dálky na kontroverzní objekt...

Něco bylo opět jinak. To něco upoutalo jeho pohled, ale Rich to nebyl schopný v mysli identifikovat... Vypadalo to, jako kdyby...


Rich se zběsile rozběhl. Přestával vnímat čas i prostor. Jen ty dveře. Než se opět zavřou... Rich si zapomněl svítilnu. Uvědomil i to. Nevadí... Míjel zaparkované černé auto se zatemnělými skly. Téměř ho nevnímal, protože ty dveře...

...

Uff... Byl uvnitř. Rychle se skryl za dlouhým závěsem v prostorné hale hned vedle vchodu. Stále mu bušilo srdce. Hlasitě oddechoval. Ale náhle ho něco přimělo úplně ztichnout. Zaslechl hlasy! Byly to strážníci! Rich zpanikařil. Přece se nenechá chytit! Musel vyčkat na místě, a pak znovu nepozorovaně proklouznout ven... Hlavně ho nesmí zamknout. Prosím, hlavně ať ho tu nezamknou...

Náhle se ozval zuřivý štěkot. Byl to bezpochyby pes strážníků, který byl rovněž pověřen vyšetřováním. Strach, aby Riche v děsivé nezamkli se náhle proměnil v děs, že ho ten pes pokouše...

"Coopere, sedni!!!... HNED!!!"
Bylo slyšet, jak májí strážníci s podrážěným psem velké problémy...
"Je tady uvnitř naprosto nezvadatelný... radši už odsud vypadneme - sám tady nemám dobrý pocit..." pozděžoval si jeden ze strážníků, a ten druhý vydal souhlasný zvuk. Bylo slyšet, jak psa vší silou vyvádějí z budovy, a pak...

ONI TADY RICHE OPRAVDU ZAMKLI!!!

Z některého z horních pater budovy se ozvalo děsivé zapraskání. Rich se k smrti vyděsil, a pěstmi zběsile začal bušit na zvenku zapečetěné dvěře.

Marně. Byl v pasti.

Nové letní songy od Selfish Platinum!

26. june 2016 at 8:50 | Selfish Platinum |  Selfish Platinum
Který se vám líbí víc?



P.S. V nejbližší době tu na vás čekají dvě velká překvapení, která jsou zatím v přípravě. Máte se na co těšit!

R. Kelly – TP-2 vs. Double Up (CDs) recenze

24. june 2016 at 7:34 | Selfish Platinum |  Selfish Platinum doporučuje
R. Kelly bezpochyby patří k nejlepším zpěvákům všech dob. Za svůj život už vydal bezpočet cédéček. Moje nejoblíbenější jsou TP-2 a Double Up, i když každé z nich je úplně jiné. Zatímco TP-2, vydané v roce 2000, je spíše takové odpočinové CD, u kterého mnohé texty písniček mají hlubší význam, u Double Up (2007) se R. Kelly v textech zaměřil na téma partnerského podvádění, které rozebírá ze všech možných úhlů. Songy jsou rychlejší a rytmičtější. Nechybí zde ani spolupráce s dalšími věhlasnými interprety - napříhlad s T-Painem, T.I., Usherem nebo s producentem Polow Da Don.


Zajímavé je, že zatímco v klipu k songu I Wish, který se původně nachází na CD TP-2, R. Kelly na konci odhazuje stříbrné řetězy a hodinky, aby ukázal, že přednější než bohatství je přátelství a sociální kontakt, na obrázcích u CD Double Up je zase naopad oblečen do stříbrného oblečení a obklopen stříbrnými věcmi. Otázkou je, proč ten posun znovu směrem k materialistickému smýšlení? Proč byly písničky s hlubším významem o sedm let později nahrazeny pouhými povrchními a komerčními songy? Netvrdím, že je to špatně, všechno má své pro i proti, ale rád bych věděl, zda k tomu R. Kellyho vedla poptávka publika a trhu, nebo měl k takovéhle změně jiný důvod? Třeba se to někdy dozvíme...


Waveboard vs. Longboard vs. Free-line

23. june 2016 at 7:25 | Selfish Platinum |  Selfish Platinum doporučuje
Dalo by se říci, že od té doby, co začal Lil' Wayne skejtovat, je skateboarding hlavním koníčkem mnoha příznivců rapu i rapperů samotných. Existují ale i další alternativy, jak si skvěle zajezdit. Selfish Platinum je pro vás všechny otestoval :D

Waveboard asi vypadá nejlépe. Je efektivní, dobře se na něm zatáčí, a když na něm jedete, připadáte si, jako když surfujete na vlnách a zároveň jste automaticky středem pozornosti. Není těžké se na něm naučit jezdit, zvládne to opravdu každý. Chce to jen pár dnů až týdnů tréninku. Naskakovat na něj také není těžké, hlavně pokud si pomůžete sklonem terénu. A nevýhody? Well, tak například pokud se s ním vydáte na rampy, což můžete, tak musíte vzít v potaz, že na waveboardu se nedá jezdit obráceně, než špičkou dopředu. Také pokud chcete sešlápnout zadní okraj waveboardu, abyste se mohli prudce otočit, pak nejspíš spadnete, protože zadní kolečko je tím, jak je otáčivé a zkosené, hodně nestabilní. Prostě vám to podjede a rovnováhu v takové situaci udrží snad jen opravdový master. Také pokud se vám waveboard rozjede rychle z kopce dolů na úzké silnici, pak budete mít co dělat, abyste neudělali minimálně kotrmelec. Waveboard totiž jen tak nezabrzdíte. Na poslední nevýhodu, kterou zmíním, jsem doplatil bohužel i já. U doktora mi bylo řečeno, že mi waveboarding poškodil vysokou zátěží kostrč. A bylo po ptákách :( Proto jsem si musel pořídit longboard.

A první dojem z longboardu? Zklamání. Longboarding je jednodušší, ale také nudnější. Navíc je longboard těžký, takže pokud ho někam přenášíte, tak se na rozdíl od waveboardu docela nadřete. Také mě naštval fakt, že na nějakých typech longboardů kolečka přesahují, takže si o ně můžete při jízdě zakopnout. Proto je lepší nejezdit příliš rychle. Na longboardu sice jezdím rád, ale pokud bych býval nemusel s waveboardingem trochu zvolnit, tak by jednoznačně vyhrál waveboard.


A co free-line? Znáte je? Jde o dvě destičky opatřené kolečky, na nichž se jezdí podobným stylem, jako na waveboardu, ale zároveň se můžete naučit i triky, které znáte z bruslí. Například piruetu. Technika jízdy je ale o něco težší, než na waveboardu, protože pohyby, které se musíte naučit, jsou složitější. Nevýhodou jsou široká kolečka, protože se snadněji zadrhnou o kamínek nebo klacek na cestě. A ačkoliv na internetu kolují různá videa, na kterých lidé předvádějí s free-line skutečně mistrovské kousky, je hodně těžké se je naučit. A vaše kostrč bude při jízdě trpět stejně jako na waveboardu. I když jsou free-line super, tak waveboarding u mě stále vede. Doufejme, že se mu budu moct zase za nějaký čas naplno věnovat.

Můj názor na skandál Milli Vanilli

22. june 2016 at 16:05 | Selfish Platinum |  Selfish Platinum doporučuje
Stalo se to v 80. a 90. letech. Několik zpěváků v čele s Charlesem Shawem a dva modelové-tanečníci - Rob Pilatus a Fab Morvan - se prostřednictvím nápadu jednoho hudebního manažera spojili, aby prorazili až na samou špičku hudebního nebe. A to se jim také povedlo. Vyhráli dokonce i prestižní cenu Grammy, ale poté vyšel skandál najevo. Hlavní protagonisté byli lidmi kritizováni za podvod, a snad největší vlnu negativní pozornosti a kritiky sklidil Rob Pilatus který z dvojice modelů-tanečníků byl ten méně hudebně nadaný. Samotní zpěváci a samotní tanečníci se poté pokoušeli prorazit jako dvě oddělené skupiny, ale předchozího úspěchu a popularity se jim už dosáhnout nepodařilo. Rob poté začal trpět velkými depresemi a dostal se do problémů, které zapříčinily jeho tragický odchod ze světa.

Ať už si o tomto "experimentu" s Milli Vanilli myslíte cokoliv, mě z dnešního pohledu zas tolik nešokuje. Je v lidské přirozenosti, že pokud nám něco nejde, hledáme pomoc ostatních. A myslím si, že určitě každého z nás někdy napadlo, že by nám například úkol do školy nebo test napsat někdo jiný. Myslím si, že mnozí z nás zažili v životě situaci, kdy se buď chlubili cizí prací, nebo naopak někomu tajně pomohli. A kolikrát jsme třeba zalhali, abychom byli pro ostatní viděni v lepším světle? V principu v tom není nic přelomového.

Dokážu si představit, že se experiment s Milli Vanilli dostal nakonec až tak daleko, že to mnozí z hlavních protagonistů nečekali. Nejhůře na tom byli právě Fab a Rob, na které byl celou dobu vyvíjen tlak a kteří byli neustále středem pozornosti. Měli se prozradit? Ale kdy? Měli vůbec právo přebrat cenu Grammy? Nebyli už ale v té chvíli do celé té věci natolik zamotaní, že jim tlak okolí nedovolil ucouvnout?

Na YouTube mě šokovalo jedno video. Po odhalení podvodu je Rob vyzván, aby ve studiu vlastním hlasem zkusil nazpívat nejslavnější písničku skupiny. Všichni víme, že song Girl You Know It's True je velmi těžký na intonaci, ale podle názoru mnohých, včetně jakéhosi přítomného producenta dokazuje, že že Rob opravdu neumí zpívat... Je to ale skutečně pravda?

Není žádným tajemstvím, že i nahrávky profesionálních zpěváků musí býz zpětně upravovány. Nejde totiž jenom o samotný zpěv, ale i o vliv ozvučení a okolí, a také kvality nahrávky. Když se na to podíváme opačným pohledem, i z brilantního zpěváka můžete nešikovnou nahrávkou udělat zpěváka průměrného. Netvrdím sice, že video, kde má Rob zpívat vlastním hlasem, bylo nějak úmylně špatně ozvučeno, ale rozhodně nahrávka nebyla upravena, tak jak se zvykem při běžném profesionálním nahrávání... A komentáře typu: "It's really bad..." potom podle mého názoru nedávají smysl.

Otázkou je, zda musel Rob opravdu snášet takovou vlnu kritiky, zda bylo vůbec od společnosti morální na něho následně vyvíjet takový tlak a posmívat se mu. Nebylo. Udělal sice chybu, ale chyby děláme každý. Každý z nás by se teoreticky někdy mohl dostat do jeho situace. A naším úkolem je přece chyby odpouštět, a ne se v nich pořát rýpat a dokazovat, že my jsme ti lepší, i když ve skutečnosti nejsme.

Moje rétorická otázka proto zní: udělali větší chybu samotní protagonisté Milli Vanilli, nebo lidé, kteří se po provalení skandálu v samotném problému rýpali a posmívali se?

Co si o tom myslíte vy?


Paranorma! Art 2 - Kapitola II

20. may 2016 at 20:42 | Selfish Platinum |  Selfish Platinum - literární tvorba
Varování: Tento příběh je čistě fiktivní. Postavy, události a místa z tohoto příběhu se nevztahují k žádným skutečným osobám, místům či dění.


Kapitola II - Dveře se zavírají...

Byla noc. Na chodník dopadal úzký proužek světla svítilny a temné siluety stromů jako by měly oči a vše pozorovaly. Všude bylo tajemné ticho. Vtom za sebou Rich uslyšel kroky. Následovaly ho. Ohlédl se. Nikdo. Rich se dvakrát zhluboka nadechl, volnou rukou si upravil kapuci a pokračoval v cestě. Nedokázal se však ubránit silným záchvěvům strachu a nejistoty, které ho věrně doprovázely. Věděl, že pokud půjde dál, stane se nějaká hrozná katastrofa. Vracet se už ale nechtěl.
Ty kroky. Rich už si nebyl jistý, zda neznějí pouze v jeho hlavě... Možná to bylo jen rytmické bušení jeho srdce, které rozechvívalo proud krve v jeho tepnách. Začínalo se mu dělat špatně od žaludku, a to ještě ani nedorazil k té tajemné budově. Už nyní si byl jistý, že by tu cestu neměl podnikat. Byl to špatný nápad, který se mu vymstí...

Už už se chtěl Rich otočit na cestu k domovu, ale najednou dostal pocit, že už stejně nezáleží na tom, jestli se vrátí, nebo bude pokračovat. Ten prudký záchvěv zoufalosti a bezmocnosti ho natolik překvapil, že téměř robotickým krokem pokračoval stále vpřed a nevnímal již tolik toho nezvaného followera, který krok za krokem potichu následoval jeho šlépěje...

Konečně tam dorazil. Dveře tajemné budovy byly otevřené a nepropustná tma, která se za nimi skrývala, Riche něčím magneticky přitahovala. Chtěl vstoupit. Ne, MUSEL dovnitř vstoupit. Udělal první krok a zlehka pootevřel ještě více těžké dveře. Zavrzaly. Znělo to jako nářek nějakého zoufalého zvířete či dítěte. Uvnitř byla vše pohlcující tma. Prach. Zima. Kužel světla z baterky, dopadající kamsi do neznáma, náhle zhasl. Rich se lekl a zatřepal svítilnou. Nic. Ve zmatku udělal pár kroků vpřed do tmy. Náhle se svítilna sama od sebe rozsvítila. Světlo dopadlo na zvláštní obraz na jedné ze stěn. Někdo namaloval portrét rappera CityGold téměř bez tváře a potřísnil obraz červenou barvou, která silně připomínala krev. Richovi se stáhl žaludek, když vtom...

Bum!!! Těžké vchodové dveře se náhle prudce zavřely a Rich se uvnitř ocitl v pasti. Otočil se. Kužel světla náhle osvítil siluetu mladého muže s ďábelským úšklebkem na obličeji a zvláštníma očima. CityGold. Jeho kůže byla na některých místech zvláštně sedřena a jeho pohled prozrazoval, že zřejmě patří k nemrtvým...
'Zombie!!!' pomyslel se Rich.

Chtěl se dát na útěk...

Nebylo kam!

...

Náhle se všechno změnilo. Rich si uvědomil, že leží na nějaké měkké a vlhké podušce. Srdce mu bušilo jako o závod... Chtěl vstát a utéct, když vtom mu všechno došlo. Úlevou vydechl. Byl doma v bezpečí ve své posteli.
Rich vstal a svlékl si propocené pyžamo. Stále jím vibroval ten pocit strachu, ale už věděl, že je z toho příšerného místa pryč. Nechtělo se mu až věřit, jak zrůdnou iluzi si ve spánku jeho mozek vymyslel. Až se tomu musel rozechvěle pousmát... Teď, když už se pomalu začal navracet do reality, mu došlo, že se ve skutečnosti nemá čeho bát. Tohle byl jenom sen. Noční můra.

Za pár chvil již pocit strachu z Riche naprostlo vyprchal a transformoval se na vzrušivé záchvěvy. Rich se najednou skoro těšil, až skutečnou zchátralou budovu Da Master's Production na vlastní pěst prozkoumá...

Následnující den, kdy už byl připraven za bílého dne vstoupit do dobrodružství, které opušněné sídlo skýtalo, ho však zarazil nevysvětlitelný fakt...


Budova byla zapečetěna. Opět.

Paranorma! Art 2 - Kapitola I

19. may 2016 at 12:30 | Selfish Platinum |  Selfish Platinum - literární tvorba
Varování: Tento příběh je čistě fiktivní. Postavy, události a místa z tohoto příběhu se nevztahují k žádným skutečným osobám, místům či dění.


Kapitola I - Dveře do neznáma
Richovi bylo tenkrát deset let, když se v televizních novinách objevila ta záhadná reportáž. Došlo k obrovské tragédii v Da Master's Production. Na obrazovce se střídaly záběry záchranářských týmů se střihy na samotnou tajemnou budovu, ve které se všechno odehrálo...

...Příčinny události budeme nadále vyšetřovat... Nejsme oprávněni v této chvíli podávat žádné informace... Už teď je ale jasné, že tragédie si vyžádala životy nejméně patnácti lidí...

Před kamerami se objevil mladý muž s upravenými zlatými dredy, který se k celé události měl vyjádřit. CityGold (19), jak uváděl informační pásek v dolním okraji obrazovky, prohlásil, že měl neskutečné štěstí, že zaměstnání stihl opustit jen pár měsíců před tragédií...

Událost zasáhla i místního psychoterapeuta a věhlasného parapsychologa....
(Rich už se nerozpomínal na uvedené jméno...)
, který místo často z pracovních důvodů navštěvoval...
"Bylo tam nadměrné množství případů nervového zhroucení a podivných změn v chování zaměstnanců. Domnívám se, že za tím vším stojí neobvyklá vnitřní architektura budovy..."
...O průběhu a výsledcích vyšetřování vás budeme informovat v příštích televizních novinách.

Rich tenkrát sledoval každý další večer pozorně zprávy, avšak o podivném případu už nikdy nepadla ani zmínka. Vše se zdálo být záhadně ututlané, a nikdo už o tragédii nemluvil. Rich budovu důvěrně znal, protože okolo ní vždy projížděli, když ho rodiče vezli do školy. Od té tragédie byla ale silnice uzavřena, a i několik let po jejím opětovném otevření tudy nikdo nejezdil ani nechodil. Místní se budově Da Master's Production a jejímu blízkému okolí obezřetně vyhýbali. Rich se tam několikrát nenápadně zatoulal, a při pohledu na zapečetěnou budovu bu tuhla krev v žilách a měl nepopsatelný pocit strachu a nejistoty...

Byl však sám případem jako posedlý. Od šestnácti let nosil zlaté dready, sice méně upravené, než ten CityGold (jestli si ho Rich ještě dobře pamatoval), a nebylo dne, kdy by se k záhadné budově myšlenkami nezatoulal. Také mnohokrát hledal na internetu další informace, zkoušel najít i samotného CityGold. Rapper se však za pár týdnů od tragédie mediálně vypařil a Rich nebyl schopný dohledat, kde žije nebo co dělá. Na internetu byla také devět let po tragédii pouze jedna zmínka o CityGold, a to na jakýchsi zastaralých stránkách, které hlásaly pouze, že jeho povolání je 'rapper', avšak na nich chyběl jeho věk, datum narození, fotografie, a další informace. Žádný jiný odkaz na rappera CityGold již neexistoval. Rich byl zklamaný.
Rich zrovna slavil devatenáctiny, když si uvědomil, že jeho život dál nemá smysl. Neměl žádné koníčky, nic ho nebavilo, peněz měl sice na rozdávání, ale nebyl si jistý, co s nimi. Nebavily ho oslavy a párty, už měl až po krk všech věcí, kterými byl už od útlého dětství hojně zahrnován. Cítil se vnitřně vyhořelý.

Jeden zájem však přece jen měl. Paranormální jevy. Zajímal se o duchy a přízraky minulosti. Toužil po záhadách a přál si zažít něco opravdu neobvyklého...

V den svých narozenin se mu nechtělo domů. Netoužil po oslavě. Raději se volným krokem opět vydal na místo, které ho již devět let tolik přitahovalo...

Na to, co uvidí, však nebyl připraven. Pečeť byla sejmuta a dvěře se zdály pootevřené! Rich je hypnotizoval pohledem, a pak se přece jenom uspěchaným krokem vydal k domovu. Už ale věděl, co bude dělat druhý den!

Next articles


Where to go next